Není to však žádná romantická selanka sedmnáctého století, jakkoli z tehdejší krajinomalby všichni tři autoři vycházejí. Akademická tři století stará krajina se odráží v jejich současné digitální fotografii.
"Tehdejší akademická krajina byla tvořena mimo čas a prostor, mimo realitu, a přitom paradoxně v co nejreálnější podobě. Předobrazem nebyla realita přírody, ale realita akademické doktríny, realita snu o krajině, jaká by měla být," tvrdí kurátor výstavy a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. Obrazy byly znovuoživením antické představy o krajině, šlo víc o uměle vytvořené kulisy než o skutečnou přírodu.
Mezi přírodou a civilizací
Jan Jedlička je známější v Evropě než u nás, v roce 1969 emigroval do Švýcarska. Celoživotní inspirací mu je oblast Maremmy v jižním Toskánsku. Tam zkoumal kameny, prach na cestě, písek i úlomky dřeva a mapoval téměř kartografickým stylem změny v této krajině.
Původně zde totiž byla záplavová oblast, dominovaly bažiny. Od šestnáctého století ji místní vládnoucí šlechta přeměňovala na zemědělskou půdu. "Vznikla zde plocha se zcela novým osídlením. Je to území oscilující mezi mořem a zemí," popisuje krajinu svého srdce Jedlička. Fotografuje místa, která vypadají panensky a nedotčeně, přitom jsou zcela dílem lidského zásahu, civilizace je přetváří už staletí.
Sen o krajině
Michal Šeba prezentuje soubor pětatřiceti fotografií, který vznikl během jeho pobytu v horských oblastech okolo Pizarry nedaleko Malagy v hinduistickém klášteře. "Fotografie vznikaly pouze v noci při měsíčním světle nebo brzy ráno před východem slunce. Soubor jsem pak ještě rozšířil o záběry z cesty zpět domů přes Portugalsko a sever Španělska a o fotografie z Čech a Slovenska," vysvětluje Šeba.
Podle principu virtuální reality skládal k sobě až osm desítek detailních záběrů a celky z nich vytvářel pomocí technologie násobného využití plné kapacity snímacího čipu. To, co se jeví jako reálná fotografie skutečné krajiny, je opět fikcí, na rozdíl od Jedličkovy tvorby je však tato fikce tvořena nikoli v krajině samotné, ale až během jejího zobrazování.
Fotografie Michala Šeby vznikají spojením mnoha detailních záběrů, spojuje je však většinou ručně, protože jeho software není zařízený na práci s tmavými a neostrými plochami.
Podobně pracuje i Beate Gütschowová. "Fotografie jsou montážemi vytvořenými z velkého počtu snímků, které k sobě skládám ve Photoshopu. Každý obraz je složen z třiceti až jednoho sta různých kousků. Zdrojové snímky si obvykle pořizuji sama pomocí analogových fotoaparátů. Tvořím nové kompozice, které jsou na první pohled skutečné," vysvětluje Gütschowová.
Podle ní už od doby ustavení postmodernismu má větší význam vytvářet obrazy obrazů než obrazy světa. Uvědomit si, co je skutečné a co ne, je čím dál tím nemožnější. Už v sedmnáctém století však byla krajinomalba spíš než věrným zobrazením skutečnosti souborem akademických pravidel, která autoři dodržovali: obraz je rámován stromy či keři, které tvoří jakési jeviště, uprostřed něj je skupina lidí, před nimi teče řeka nebo potok či se stejným způsobem vine cesta.
Šebovy neostré fotografie vznikají zachováním hloubky ostrosti prostředí. Dosahuje tak autentického dojmu z vlhkého lesa plného mlžného oparu.
Řada autorů už před třemi sty lety nezobrazovala plenér, ale dohodnutou představu o něm. "Tvorba všech tří umělců klade v konečném důsledku velmi naléhavou otázku po původu archetypu obecně sdílené ideje, představy ideální krajiny. Jde o otázku, zda zmíněná idea vychází ze samotné přírody, nebo z nesmírně bohatě strukturované představy o ní, uložené a tradované klasickými obrazy v muzeích a galeriích," uzavírá Nedoma. V Rudolfinu je Dvojitá fantazie o krajině k vidění až do začátku července.