Obálky desek normalizačního popu (z výstavy Hudba a politika)

Obálky desek normalizačního popu (z výstavy Hudba a politika) | foto: Národní muzeum

Výstava ukazuje Blonďatou bestii i to, jak Miloš Jakeš školil hudebníky

  • 6
V českých dějinách hudba nebyla jen uměním či zábavou. Často se jí zmocňovala politika pro své vlastní cíle. Dokazuje to i výstava připravená Národním muzeem.

Hudbu využívali vlastenci v 19. století stejně jako komunističtí pohlaváři o sto let později. "Její síla a efektivita je totiž nesmírná, působí na rozumovou i citovou stránku člověka," zdůrazňuje komisařka Jitka Gelnarová, která výstavu nazvanou Hudba a politika rozdělila do několika sekcí, sledujících historický vývoj i samostatná témata.

"Chtěli jsme hudbu představit jako nástroj revoluce a protestu, národní identity, ale upozornit i na represe v hudebním životě," dodává Gelnarová. Proto je podle ní expozice umístěna právě v prostorách Národního památníku v Praze na Vítkově.

Housle zachránily život

Hlavním exponátem je hudba sama. Zní nejen v prostoru, ale lze si ji poslechnout i ze sluchátek. Její účinek dokreslují videa, rukopisy, noty, dobové tisky nebo osobní předměty.

Čelenka Emy Destinnové

Originální partitura Písně svobody od Bedřicha Smetany z roku 1848 patří k nejstarším exponátům. K vidění je rovněž paruka a čelenka, které nosila Ema Destinnová v roli Libuše, poslechnout si lze i zvukový záznam jejího podání písně Kde domov můj z roku 1914, kdy ještě nebyla hymnou.

Pochody Hlinkových gard, terezínská partitura dětské opery Brundibár či unikátní záznam rozhlasové relace Voskovce a Wericha, odvysílané ze Spojených států roku 1942, ilustrují období věnované druhé světové válce.

Hudba mohla tehdy ve výjimečných případech zachránit i život. Dokazuje to příběh primáše Jožky Kubíka, jenž byl díky svému umění vyřazen z transportu a podařilo se mu tak přežít romský holokaust. Housle, na něž hrával, jsou umístěny v jedné z vitrín.

Poupata i underground

Celostátní spartakiáda, 1960

Hrůzy okupace vystřídala tragická bizarnost komunistické éry, s krátkým výdechem roku 1968, z něhož pocházejí například sešity s dobovými písněmi. Režim ke své propagandě využíval zpěváky populární hudby, ale i spartakiády, samozřejmě s rozjásanými hudebními doprovody, jako byla pověstná Poupata.

Naopak ti, kteří se ideologii nepodřídili, byli vystaveni tvrdým represím. Kapitolu věnovanou hudebnímu vzdoru doprovází například původní mixážní pult kapely Plastic People of the Universe ze začátku 70. let nebo ryčka na domácí výrobu gramodesek.

Co musel znát muzikant

Jak si normalizátoři 70. a 80. let představovali roli hudby, osvětluje instruktážní projev Miloše Jakeše na téma práce s hudebníky. Ostatně tehdejší realitu návštěvníci mohou sami okusit.

Součástí výstavy je totiž i zábavná "Kvalifikační zkouška z politické a společenské funkce hudebního oboru", kterou ovšem museli muzikanti zcela vážně podstupovat vedle testu z hudební teorie.

Tranzistorové rádio Tesla Comet 9 Commodore, vyráběno od roku 1958

Zájemci o získání "osvědčení" od socialistické rekvalifikační komise si tak budou muset dobře rozmyslet nejen to, kolik křížků má stupnice D dur nebo kolik linek tvoří notovou osnovu, ale i to, zda je fotbal kultura, kdy se ozval výstřel z Aurory nebo kdo stojí v čele Komunistické strany Mongolska.

Rok 1989 zastupuje medailon Marty Kubišové, jíž byl po revoluci udělen doživotní Zlatý slavík. Tím však příběh vzájemného ovlivňování hudby a politiky nekončí, neboť i v demokracii se hudba a oficiální autority mohou střetnout. Výstava v této souvislosti připomíná sporný zásah policie na festivalu CzechTek 2005.

A že hudba má sílu, aby se pochybným praktikám na zkorumpované politické scéně vysmála, dokládá epilog výstavy: píseň Nevinná ze satirické hry z roku 2011 Blonďatá bestie. Byla inspirovaná nahrávkou rozhovoru několika členů tehdejší vládní strany Věci veřejné.

Výstava potrvá do 29. března 2015. Národní památník na Vítkově je otevřen od středy do neděle od 10 do 18 hodin, další informace zde a zde.