Spojení čtyř solitérů – Tomáše Císařovského, Jana Merty, Petra Nikla a Antonína Střížka – zabývajících se téměř výhradně malbou (s výjimkou Niklových divadelních aktivit), kteří zastupují období vnímané jako akceptace postmoderny a zároveň jako nástup apolitické tvorby, má své důvody.
Patří mezi ně předmětný obraz u všech autorů, téma paměti, specifický vztah k fotografickému obrazu, reprezentace čtyř různých přístupů k malbě a některé spojitosti s tradiční českou modernou.
Kurátor Marek Pokorný přiznává, že jde především o osobní výběr, empatii, s nimiž k dílům jednotlivých autorů přistupoval. Mně osobně je takový přístup mnohem bližší; takzvaný historický obraz někdy člověku zkrátí potěšení z věcí, navíc pro žijící autory je předčasný.
Na rozdíl od loňské výstavy stejné instituce Malba dnes (Jízdárna Pražského hradu) nejde o prezentaci malby jako média ve výtvarném umění privilegovaného, ačkoliv právě diváci jsou naučeni ji takto v českém konzervativním prostředí vnímat a akceptují ji snadněji než jiné formy. V tomto projektu jde především o čtyři individuality.
Expozici uvádějí typograficky stylizované proslovy jednotlivých autorů a společný prostor, kde jsou zastoupena díla z počátků jejich tvorby – druhé půlky 80. let. Dále následují samostatné prostory malířů se specifickým kurátorovým výběrem a kóje s pracemi na papíře, fotografiemi či menšími obrazy.
Petr Nikl je prezentován figurativními obrazy s plastickými schránkami odkazujícími k Masacciovi a v druhé linii reflektujícími dětství.
Zvláště obrazy podle rodinných fotografií malého Petra (které mimochodem nemají dodnes své majitele) ukazují v časovém odstupu, jak výjimečný a dobrý malíř je Nikl.
Antonín Střížek, snad nejsrozumitelnější malíř "viděných" banalit, je představen celým spektrem známých námětů, které se asi nejvíc vztahují k české moderně a zároveň jsou naprosto specifické, s typickým nostalgickým a něžným rukopisem.
Nechybějí zátiší, krajiny, předměty, městské výjevy. V případě Tomáše Císařovského si kurátor vybral obrazy méně mediální a pominul asi nejznámější díla vztahující se k rodinné i státní historii, šlechticům i prominentům normalizace. Císařovský vystavuje hlavně různé intimní výjevy, osobní figurální obrazy a filozofické cykly a suverénně předvádí neopakovatelný styl a smysl pro plošnou malbu.
K největšímu zážitku výstavy však patří plátna Jana Merty, před kterými – odpusťte to klišé – zůstává divák bez dechu stát. Veden kosmickou náhodou a dokonalým citem vytváří sice stále předmětné, ale téměř abstraktní malby, lehké a omamné, s transparentními hmotami a monochromními plochami.
Rovněž práce na papíře nejsou jen přídavkem, ale svébytnými ukázkami stejně důležitých tvůrčích počinů, jako jsou malby. I pro diváky, kteří dobře znají dílo všech autorů, jsou tyto práce překvapením.
Doufám, že výstava A na co myslíš ty (jejíž název ve mně evokuje značně pesimistické myšlenky ohledně současného výstavního provozu) by mohla zahájit nějakou druhou porevoluční vlnu projektů, kdy se přestaneme alibisticky šťourat v prokazatelně mrtvém umění a soustředíme se na reflexi naší přítomnosti.
A pro zcela nezasvěcené diváky připomínám, že čtveřice už zralých malířů je rozhodně nezklame.
