"Období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století patří k nejproduktivnějšímu, ale také nejtěžšímu a nejnáročnějšímu údobí mého života. V roce 1982 jsem byl vzat do vyšetřovací vazby a téměř čtyři měsíce prožil na Ruzyni. Po vynesení rozsudku, kdy jsem byl odsouzen za hanobení prezidenta a republiky, jsem se již nesměl vrátit ke svému původnímu zaměstnání učitele," přibližuje Štreit, který si poté našel místo na státním statku a téměř devět let pracoval v zemědělství.
A u toho samozřejmě fotografoval, a víc než kdy jindy. I když oficiálně to měl zakázáno. "Nemohl jsem však publikovat, vystavovat a moc se o mně nemohlo mluvit. Proto je archiv z této doby velmi bohatý a stále z něho mohu čerpat," popisuje Jindřich Štreit s tím, že se snažil vybrat fotografie na výstavu tak, aby v co největší šíři charakterizoval jeho život a dobu.
První impuls na uspořádání výstavy přišel od ředitele kroměřížského muzea Jiřího Stránského, který měl v úmyslu připravit výstavu k 20. výročí sametové revoluce.
"Udělal jsem velmi široký výběr, který jsme spolu s panem ředitelem a Antonínem Dufkem stále zhušťovali, až jsme se dopracovali této podoby," konstatuje Štreit.
Podle svých slov ani po špatných zkušenostech s režimem nezatrpkl. Život vnímá pozitivně a snaží se na něj nahlížet z té lepší stránky. "Tato vlastnost mi pomohla v tom, že jsem nikomu nedával vinu, na nikoho jsem se nezlobil, nezatrpkl jsem, ale naopak jsem byl rád, že mohu být mezi neuvěřitelně pestrou směsicí lidí. Že se mohu pohybovat v různém prostředí a být součástí pracovního procesu, který pro měl byl v podstatě nový, i když jsem celý život žil na vesnici," zamýšlí se fotograf.
Fotograf Jindřich Štreit.
Štreit po sametové revoluci začal fotografovat také v mnoha zemích Evropy. Téma vesnice mu v té době bylo nejbližší, a nacházel tedy paralely i v jiných státech.
Jindřich Štreit od roku 1967 realizoval přes 850 samostatných expozic v Evropě i zámoří. Od sedmdesátých let se intenzivně věnuje také realizaci výstav jiných umělců, po roce 1989 i v mezinárodním měřítku.
"Vyhlášenou formou neoficiální kultury se staly v osmdesátých letech jeho vernisáže českých a slovenských umělců na Sovinci, ve kterých se svou ženou pokračovali až do roku 1997," doplnila Helena Fenclová za Galerii Klatovy/Klenová.
