Jestliže v tomto případě lze mluvit alespoň o nadějném debutu začínající herečky, pak odměnit druhou půlkou téže ceny Séverine Canelleovou z francouzského filmu Lidství a jejímu partnerovi z téhož filmu Emmanuelu Schottému udělit stejnou cenu v mužské kategorii bylo rozhodnutí slušně řečeno sporné. Oba nejenže stáli před kamerou poprvé, ale je vysoce pravděpodobné, že také naposled, poněvadž působivost postav, jež ztělesnili, vyvěrá z režisérova umění využít zjevu a přirozenosti těchto dvou neprofesionálů. Uvážíme-li, že svůj obdiv k Dumontovu filmu Lidství vyjádřila porota už tím, že mu udělila svou Velkou cenu, je vskutku na pováženou, že zcela stranou ponechala tak mimořádné herecké studie, jakými se uvedli Bob Hoskins (Feliciina cesta), Forest Whitaker (Ghost Dog), Chiara Mastroianniová (Dopis) či Marisa Paredesová (Všechno o mé matce a Žádné dopisy pro plukovníka).
Za rozdělením nejdůležitějších cen mezi dva filmy, z nichž Lidství vzbudilo extrémní zdlouhavostí a nečitelností i k trapnosti dováděným realismem erotických scén rozporné reakce u kritiky a takřka jednoznačně odmítavý divácký ohlas, nepochybně stojí vliv předsedy poroty Davida Cronenberga. Ten se už před festivalem netajil, že hodlá pří své porotcovské práci uplatňovat svá vlastní měřítka originality. Jedině tak lze vysvětlit, proč Pedro Almodóvar, obecně pokládaný za nejžhavějšího kandidáta na Zlatou palmu, nakonec mohl být rád, že dostal Cenu za režii, zatímco David Lynch, Jim Jarmusch a Atom Egoyan odjížděli docela s prázdnou a nepochybně s naprosto omluvitelnými pocity křivdy a zaujatosti poroty vůči americkému filmu. Proč rusko-německý film Moloch odměnila porota Cenou za scénář, když je na něm nejpozoruhodnější režie Alexandra Sokurova, to zůstane pro soudného člověka rovněž obestřeno záhadou. Pochopitelnější je naopak Zvláštní cena, jíž ovšem porota vzdala poctu spíš celkovému dílu Manuela de Oliveiry než konkrétně jeho filmu Dopis.
Nicméně nemá smysl hloubat o pohnutkách a náladách poroty: ceny jsou rozdány a oběma nejvýše hodnoceným filmům lze jen popřát, aby jim prospěly na jejich cestě k divákům. Zajímavější je zamyslet se nad tím, jaký obraz o současných tendencích ve světové kinematografii letošní soutěž nabídla. Mnoho filmů, počínaje Rosettou a Lidstvím přes Winterbottomovu Říši divů až po Lynchův Pravdivý příběh, jako by napovídalo, že filmaři častěji objevují inspiraci v životě obyčejných lidí. Na otázku, čím to, že místo další kuriózní výpravy do světa podvědomí vypráví přímočarý příběh o tom, jak skoro chromý stařec podnikne na traktoru stakilometrovou cestu za umírajícím bratrem, s nímž víc než deset let nemluvil, odpověděl David Lynch: "Měl jsem pocit, že lidi dnes na takový film čekají, že něco je ve vzduchu." Chtěl tím patrně naznačit, že ve světě zmítaném násilím a krutostí začínají lidé pociťovat potřebu návratu k soucítění, svědomí a odpuštění. Snad tedy pojmy jako čest, důstojnost či láska ještě neztratily obsah.
Za rozdělením nejdůležitějších cen mezi dva filmy, z nichž Lidství vzbudilo extrémní zdlouhavostí a nečitelností i k trapnosti dováděným realismem erotických scén rozporné reakce u kritiky a takřka jednoznačně odmítavý divácký ohlas, nepochybně stojí vliv předsedy poroty Davida Cronenberga. Ten se už před festivalem netajil, že hodlá pří své porotcovské práci uplatňovat svá vlastní měřítka originality. Jedině tak lze vysvětlit, proč Pedro Almodóvar, obecně pokládaný za nejžhavějšího kandidáta na Zlatou palmu, nakonec mohl být rád, že dostal Cenu za režii, zatímco David Lynch, Jim Jarmusch a Atom Egoyan odjížděli docela s prázdnou a nepochybně s naprosto omluvitelnými pocity křivdy a zaujatosti poroty vůči americkému filmu. Proč rusko-německý film Moloch odměnila porota Cenou za scénář, když je na něm nejpozoruhodnější režie Alexandra Sokurova, to zůstane pro soudného člověka rovněž obestřeno záhadou. Pochopitelnější je naopak Zvláštní cena, jíž ovšem porota vzdala poctu spíš celkovému dílu Manuela de Oliveiry než konkrétně jeho filmu Dopis.
Nicméně nemá smysl hloubat o pohnutkách a náladách poroty: ceny jsou rozdány a oběma nejvýše hodnoceným filmům lze jen popřát, aby jim prospěly na jejich cestě k divákům. Zajímavější je zamyslet se nad tím, jaký obraz o současných tendencích ve světové kinematografii letošní soutěž nabídla. Mnoho filmů, počínaje Rosettou a Lidstvím přes Winterbottomovu Říši divů až po Lynchův Pravdivý příběh, jako by napovídalo, že filmaři častěji objevují inspiraci v životě obyčejných lidí. Na otázku, čím to, že místo další kuriózní výpravy do světa podvědomí vypráví přímočarý příběh o tom, jak skoro chromý stařec podnikne na traktoru stakilometrovou cestu za umírajícím bratrem, s nímž víc než deset let nemluvil, odpověděl David Lynch: "Měl jsem pocit, že lidi dnes na takový film čekají, že něco je ve vzduchu." Chtěl tím patrně naznačit, že ve světě zmítaném násilím a krutostí začínají lidé pociťovat potřebu návratu k soucítění, svědomí a odpuštění. Snad tedy pojmy jako čest, důstojnost či láska ještě neztratily obsah.
