Autoři pod editorským vedením Pavlíny Cermanové, Roberta Novotného a Pavla Soukupa (podstatnou měrou kromě nich přispěl do knihy známý historik středověku Petr Čornej) vymezili období svého zájmu lety 1402, kdy Jan Hus nastoupil na místo kazatele v pražské Betlémské kapli, a 1485. Tehdy došlo v Kutné Hoře k „dočasně-definitivnímu“ smíru mezi kališníky a katolíky a faktickému završení husitských válek.
Husitské stoletíKnihu koupíte na Knihy.iDNES.cz za akční cenu 1 359 Kč.  |
Čtyři oddíly osmisetstránkové knihy představují všechny zásadní děje i osobnosti vymezení doby, jak už v průběžně plynoucím textu, tak v samostatných osobnostních profilech, které hodně pomáhají přehlednosti publikace. První a poslední oddíl se věnuje víceméně politickým dějinám sledovaného období.
Logicky klade důraz na osobnost Jana Husa a pražské univezity na vzniku ideového podhoubí hnutí, rozebírá náboženské myšlenky husitských teologů a filozofů, a popisuje válečná tažení Žižkových vojsk. Závěrečná kapitola pak hovoří o desetiletích po nejradikálnějším období husitství, vzniku Jednoty bratrské a éru „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.
Múzy nemlčely
Prostřední dvě kapitoly se věnují společnosti v této době a husitské kultuře. Tento rozměr býval dlouho podceňován. S husitstvím bývá spojováno především obrazoborectví, byla mu dána „nálepka hnutí, které přerušilo kulturní vývoj, zničilo část předchozího dědictví a uvrhlo zemi do izolace.“
Autoři, kteří vycházejí zejména z bádání posledních zhruba třiceti let, nehovoří pouze o kultuře ve smyslu architektury a výtvarného umění, tedy oborů, jež skutečně za husitství stagnovaly. Kladou důraz na hudbu, která zaznamenala rozkvět a mimořádnou úroveň mimo jiné díky počeštění křesťanské liturgie, ale také na písemnictví. To autor příslušné stati Jaroslav Boubín staví v rámci husitské kultury na klíčovou pozici „díky zvyšující se gramotnosti i výrazně se prosazujícím demokratizačním tendencím.“
Změnily se ovšem i nároky na literaturu, u níž do popředí vystoupila zejména agitační funkce, jež „vycházela vstříc specifickým potřebám nábožensky a politicky rozdělené společnosti, na jejíchž dramatických konfliktech se toto písemnictví významnou měrou podílelo.“ Ciceronův výrok „inter arma silent Musae“ v husitském století tedy oproti našim dosavadním předsudkům ani zdaleka neplatil.
