Od vydání debutového alba Vypsané fixy Brutální všechno uplynulo už šest let a čtveřice muzikantů před pár dny představila svou čtvrtou sólovou desku Fenomén.
"Tak dlouho jako Fenomén jsme žádné album ještě nepřipravovali. Naštěstí už to máme celé za sebou," říká s úsměvem zpěvák Michal Márdi Mareda.
| Ukázky z alba Fenomén (pro přehrání klikněte na název skladby) Ruzyně - Černej les - Trampolína - Papírová hyena - Žeň koně! - Dezolát - Druhá půlka žárovky - Darling - Řasenka paní Londýnkové - 33 Cigaret - Barová turistika - Antidepresivní rybička - Emigrant |
Překvapuje vás, že vaše fanouškovská obec neustále narůstá?
Je to takovej zvláštní pocit. Když si vezmeš, že jsme začínali jako takoví čtyři týpci, v Pardubicích si točili demáče, běhali po náměstí a křičeli, že jsme nejlepší kapela na světě a že všechny rozsekáme, a najednou nás lidi fakt začali poslouchat. Já to ale věděl od začátku, takže jsem s tím počítal. Jsme teď víceméně někde za půlkou kariéry, tak to snad ještě nějaký čas vydrží.
Jste kapela proslulá svými vystoupeními. Jak často koncertujete?
Odehrajeme tak sto koncertů za rok. Ale rekord je sto padesát. Ten je ovšem z doby, kdy nás ještě nikdo neznal, takže to ještě nikdo neřešil. Někdy jsme měli i tři koncerty denně, ale letos jsme si dali brzdu. Nehráli jsme čtyři měsíce v roce – v lednu, únoru, březnu a pak ještě v září, kdy jsme byli ve studiu. Třetinu roku jsme úplně vynechali, nikde jsme se neobjevili.
Přece jen jste stále spíš klubová kapela. Chtěli byste si vyjet i třeba na turné do hal, nebo vás to neláká?
Kdybychom uspořádali koncert dejme tomu v Brně a prodalo se na něj sedm tisíc lístků, tak bychom v té hale hrát asi museli. Pokud by se něco podobného nedejbože povedlo, asi bychom se snažili udělat to v té hale tak, aby to bylo dobrý. Ale obecně radši uspořádáme dva koncerty v klubech, než jeden ve větších prostorách. Do hal prostě nesměřujeme, na nás přijde většinou kolem sedmi set lidí, a i to je pro nás hodně.
Vznikli jste v roce 1994. Jak dlouho myslíte, že ještě budete hrát?
Tak těch patnáct dvacet let. Musíme přežít takovýto odpadávání a zároveň se stát konstantou. Jako třeba Visací zámek. Že když máš třeba rozhašenej život a přijdeš na jejich koncert, kde je to pořád to samý, tak je to pro tebe takovej záchytnej bod. Jistota, kterou potřebuješ.
Poprvé jste vyměnili producenta. Stal se jím Dušan Neuwerth, který spolupracuje s kapelou Tata Bojs, ale produkoval také první alba Kryštofa. Mělo jeho angažování znamenat posun k popu?
Určitě ne. Zjistil jsem, že s Dušanem Neuwerthem máme stejný hudební vkus, a hodně mě to potěšilo. Takže jeho angažování mělo znamenat jen změnu. Vstupovali jsme do nového prostoru a měli jsme strach, takže jsme se pořádně připravili a vzali si na pomoc toho nejlepšího.
Z čeho jste měli strach?
Z neznáma. Z nahrávání, z něho, z toho, že zjistíme, že ty písničky nezahrajeme, že to neumíme. Odjeli jsme na soustředění a tam zkoušeli, pronajali jsme si malé studio a nahrávali sami demáče, aby nám třeba neřekl, že je to slabý. Dušan byl pro nás takový bič.
Co znamená název Fenomén?
Podle mě je to takovej zajímavej jev, když se něčemu třeba daří a je to vidět. Těžko říct, proč jsme to tak pojmenovali. Jednou jsme jeli v dodávce a v rádiu hráli pořád jednu písničku, a já řekl: To je fenomén, co? A bubeník Pítrs dodal: To by byl hezkej název desky. Později jsme si na to vzpomněli a použili to. Souvisí to i s obalem, na kterém je vyfocený plešoun s fénem. V písních je taky hlavní hrdina, který prožívá různé příhody, a jeho život je občas takovej, jako by byl plešatej a fénoval se. Že je vlastně úplně mimo. Fén je takovej ženskej prvek, on je mužskej prvek, takže jde o střet těch dvou světů dívek a chlapců.
Inspiroval jste se zase nějakou literární postavou?
Snažil jsem se z toho tentokrát vymanit. Jediné, co se tam objevuje, je odkaz na Sto roků samoty, ale to proto, že ta písnička už je starší. Jinak se na té desce objevuje spíš můj vlastní život. Jednou jsem třeba šel kolem nádraží, potkal kámoše a on mi řekl: Pojeď do Brna. Tak jsem jel, spal jsem tam a ráno jsme šli na kafe a bylo nám divně. Holka vedle u stolu vyprávěla, že má doma antidepresivní rybičku. Zapsal jsem si to a za pár minut měl písničku Antidepresivní rybička. A to jenom proto, že jsem tomu kámošovi kývl. Kdybych do Brna nejel, nikdy bych ji neměl.
