Divadlo - ilustrační foto

Divadlo - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Vykartáčovaný Hamlet nadchne i zklame

Hamlet ve studiovém Dejvickém divadle se nebude podobat inscenaci Hamleta třeba na scéně Národního divadla, to jediné lze říci s jistotou předem.

Kdo očekával experiment, nový pohled na klasickou tragédii, nemohl být zklamán. Koho zajímalo herecké obsazení, musel být překvapen. V titulní roli Jaroslav Plesl, jako Claudius Jiří Langmajer, coby Duch Hamletova otce Stanislav Zindulka.

V úloze Gertrudy se představila Hana Seidlová, jako Polonius Václav Mareš a v roli Ofélie Vanda Hybnerová. Představitelé natolik odlišných hereckých stylů, až můžeme režiséra Miroslava Krobota podezřívat, že nesourodost zde byla záměrem.

Hamlet novýma očima
Krobot  však vycházel z pokusu přečíst Hamleta jakoby novýma očima. Určujícím scénografickým prvkem jsou plechové šatní skříňky: po nurý hrad Elsinor se tím proměnil v domácké zázemí jakési fabriky či hotelu, kam si i král zajde na skleničku.

V druhé části se ze šatny přeneseme na pobřeží Baltu; lehátkový koš proti studenému větru nám připomene někdejší dovolené v NDR. Hudební předěly pak mají hektický rytmus módní balkánské dechovky.

Na takovémto hřišti se potkávají Shakespearovy postavy podle nového "jízdního řádu", který jim napsal dramaturg Karel Fr. Tománek. Odpadly kupříkladu monology. Herci si je říkají do očí: "Být, či nebýt" adresuje Hamlet Ofélii, Claudius pokání svěřuje přímo Hamletovi.

Hlavním stylotvorným prostředkem je však jazyk a jeho modulace. V hovorově znějícím překladu Jiřího Joska herci intonují, jako by si házeli repliky ze současné hry. Zejména Pleslův Hamlet vystupuje jako ironický kreativec z reklamní agentury: připadá-li mu nějaký výraz nadnesený, přidá mu ve výrazu postmoderní uvozovky.

Se stejným výsledkem sahají herci po vzájemném zlehčování; trapných odmlčení a očí obrácených v sloup bychom se nedopočítali.

Záměr to je více než čitelný: jak se budou jevit postavy a jejich vztahy v notoricky známém příběhu po vyhřebelcování kartáčem ozvláštňování a zcizování? Nutno uznat, že poměrně dlouho přináší tato omlazující kúra překvapivé i zábavné momenty. Stejně dobře vychází režisérovi i zmiňovaná nesourodost v obsazení.

Skončí kralevic dříve?
Langmajer či Hybnerová, herci schopní velkého emotivního gesta nebo dokonalé groteskní stylizace, účinně napomáhají svým zjevným potenciálem k vytváření napětí mezi hraným civilismem a náznaky tragédie.

Podobného účinku dosáhli i Stanislav Zindulka, Hana Seidlová či Václav Mareš, jejichž prvky psychologického realismu stačily ukotvit bárku fantazie a situační vynalézavosti pana režiséra a dramaturga.

Snad jenom ten revolver, který Hamletovi srazí Gertruda, když míří na Claudia, už začínal budit smích i zbytečná očekávání: Hamlet v Dejvickém skončil dříve a jinak, než jsme zvyklí. Není třeba odkazovat k pirátským vydáním Hamleta, důvod bude jinde. Prostě se přetrhla guma představivosti a Hamlet by zůstal jaksi nahý, kdyby měl pokračovat.

Jsem si jist, že divák přicházející do Dejvického na trochu jiné divadlo, bude nadšený. Mně osobně zbývá spíše zklamání: režiséru Krobotovi se tolik zalíbilo v objevování nového stylu, že se už nedostal k tomu, něco nového také říci.

WILLIAM SHAKESPEARE - Hamlet
Dejvické divadlo Praha. Překlad Jiří Josek, scénář a dramaturgie Karel Fr. Tománek, režie a spolupráce na scénáři Miroslav Krobot. Délka představení 180 minut.
Hodnocení MF DNES: