Jedno ze svých nejrozsáhlejších děl psal Alexandre Dumas (1802-1870) v posledních dvou letech života - a nedokončil. Umřel prý s perem v ruce a obavou, jak to s textem dopadne. Dopadlo to až po 135 letech: zásluhou badatele Clauda Schoppa vyšel román loni v červnu ve Francii, kde se stal událostí roku.
Rok stačil Daně Melanové a nakladatelství Baronet k překladu, jednomu z prvních na světě: anglická verze má vyjít až příští rok.
Příběh cti a lásky
Podobně jako Tři mušketýři a Hrabě Monte Cristo je i Rytíř de Sainte-Hermine výpravným historickým příběhem cti, odvahy a lásky. A Monte Crista jednou linií připomíná: udatný Hector je odtržen od své snoubenky a několik let pyká ve vězení, kde projde proměnou.
Román však má i několik specifik: autor ho psal sám, protože na spolupracovníky už neměl peníze. Překladatelka Dana Melanová vyzdvihuje historickou hodnověrnost, byť Dumas podle ní "někdy až úzkostně lpí na přesných detailech, jako jsou citace z výslechů, protokolů, soudního přelíčení".
Knihu tak lze číst jako dějiny Francie v období konce Napoleonova konzulátu a počátku císařství. Dumas podrobně popisuje například spiknutí proti Bonapartovi, rozebírá jeho jedinou politickou vraždu či detailně líčí bitvu u Trafalgaru.
Není divu, že na 956 stran se nakonec vešlo pouhých sedm let: roky 1801-1807, tedy období Dumasova dětství. Rytíř de Sainte-Hermine se volně včleňuje do Dumasovy trilogie, kterou tvoří romány Bílí a modří a Tovaryši Jehuovi.
Nedokončený Napoleonův portrét
Navzdory názvu má román hrdiny dva: zmíněného rytíře, sošného a ušlechtilého Hectora de Sainte-Hermine, a - Napoleona. "Ukažme dnešní generaci, kterou dělí dvě třetiny století od oné doby, pracovnu, v níž se připravovalo tolik událostí, a načrtněme, pokud toho budeme schopni, portrét legendárního muže, který přemítá nejen o tom, jak změní Francii, ale jak pohne celým světem," píše Dumas.
Výstupem Bonaza parta začíná, s typickou obšírností však jméno druhého aktéra nechává zaznít až na 84. stránce. Na počátku proti sobě stojí jako ideoví protivníci, dějinnými zvraty se však Hector ocitá v císařském vojsku, kde hrdinně vybojovává Napoleonovy války. A nutno dodat, že jeho postoj k císaři je v mnohém obdivný.
Podle objevitele románu a autora doslovu Clauda Schoppa zde Dumas promítá své rozporné hodnocení Napoleonovy osobnosti. Vojevůdce pro něj symbolizoval velmocenské postavení Francie, zároveň však i osobní křivdu: přes prokázané služby uvrhl do chudoby Dumasova otce, republikánského generála. Napoleonův portrét, který si Dumas předsevzal, zůstal torzem.
"Jak skvěle by jistě popsal tažení do Ruska, bitvu u Lipska, pobyt ve vyhnanství," lituje překladatelka. Rytíře de Sainte-Hermine považuje jedno z nejlepších Dumasových děl. "Jako by zde spojil vše, o čem tak rád psal: historii, dobrodružství, cestopis.
Jsou tu působivé popisy exotických krajin - ostrova Mauricius, Barmy (včetně některých dobových nepřesností v popisu fauny a flóry), úvahy o významu osobnosti v dějinách, o souvislostech a následcích činů. Strhující jsou zejména pasáže, kdy hrdina přemítá o Bohu a smrti, stejně jako ty, kdy vysvětluje příčiny jatek francouzské revoluce a Bonapartova nástupu k moci," dodává Melanová.
Pokračování příště?
Nemocný Dumas, který některé části musel diktovat, psal román chvatně, pro noviny. První část vyšla v deníku Le Moniteur universel 1. ledna 1869 a vzbudila polemiku v listu Le Pays, který Dumasovi vyčítal urážku Bonapartovy manželky Josefíny.
A byla to právě Dumasova odezva uložená v jednom francouzském archivu, která přivedla v 80. letech 20. století badatele Clauda Schoppa na stopu zapomenutého románu.
V listě Moniteur universel Rytíř de Sainte-Hermine nepravidelně vycházel ve 118 kapitolách a znenadání skončil 30. října 1869, s nikdy nenaplněným avízem "pokračování příště".
Schopp pátral i v zahraničí: domníval se, že Dumas v psaní pokračoval, což mu potvrdil nález epizody románu v pražském Národním archivu. Schoppovi trvala příprava knižní podoby patnáct let, v nichž hodně krátil: Dumas mnohé opakoval a text po sobě nestihl upravit.
V závěru Schopp několik odstavců dopsal, jsou vytištěny proloženě. Čtenáři lační konce rytířových osudů nechť nalistují až k doslovu, v němž Schopp cituje mnohé dokumenty včetně toho, kde Dumas nastínil celou zápletku včetně té milostné.
