Vychází česká zpověď muže, který se narodil jako žena

Česká literatura má zřejmě svou první transsexuální zpověď. Jmenuje se Klec pro majáky a napsal ji dvaapadesátiletý autor z Prahy Mike Perry, který byl ještě před dvěma lety ženou – Ivanou P.

Uvnitř článku najdete ukázku z knihy (ilustrační foto). | foto: Profimedia.cz

"Byla jsem disciplinovanou majitelkou svého těla a podřizovala jsem mu veškeré své konání a snahy, poslušna toho, co se ode mě jako od ženy očekává. Ale duše, to bylo moje utajené království, můj skutečný život a pravý svět," píše Perry ve své auto-biografické knížce.

Život ve špatném těle

Vydal ji nikoli pod pseudonymem, ale pod svým novým jménem. Imaginární Mike, převtělená verze sebe sama, ho provázel již od dob dětství a dospívání.

Mike Perry - Klec pro majáky (obal knihy)

Ostatně tehdy začalo jeho trápení s nešťastnými láskami a potlačovanými touhami, ke kterým se v knížce přiznává dost otevřeně. Mike Perry si dlouhá léta připadal "divný": zoufale se zamilovával do kamarádek, ale o svých citech jim nemohl nic říct. A tak s nimi přes den hrál hru na přátelství, ale v noci snil o dotecích.

A přitom dál úspěšně žil jako žena: vystudoval žurnalistiku, stal se matkou (dceru vychovával sám), psal poezii i hudební texty, pracoval v rozhlase, učil angličtinu, pracoval v cestovní kanceláři.

K rozhodnutí o přeměně dospěl v padesáti letech, i pod dojmem pohovoru s doktorkou. Konečně dostal jasnou diagnózu, dostavil se pocit euforie a úlevy. Nedlouho poté začal Perry psát první věty svého životopisu.

Ukázka z knihy

Vydává Kniha Zlín

Do studia na fakultě žurnalistiky jsem vkládala velké naděje. Byla to moje obrovská výhra, že jsem se dostala na svou vysněnou vysokou, zvládla jsem náročné talentovky a moje sebevědomí se přece jen posunulo o pár příček výš. Nebyl to žádný závratný skok, ale pomohl mi, abych si hned v prvním járu vybudovala pevné místo a jistý respekt mezi studenty. Už jsem se viděla, jak kráčím ve šlépějích svého slavnějšího Já, mého dokonalého investigativního novináře Mika.
Natrefila jsem na skvělé lidi stejné krevní skupiny. Bylo to neuvěřitelné – měla jsem okolo sebe spoustu přátel – a to i mezi kluky, splnil se mi sen – založila jsem hudební skupinu, která hrála moje vlastní písničky a lidem se líbily, obdivovali je. Kluci mě uznávali, holky si mě vážily a považovaly mě za rovnocenného partnera a dobrou, spolehlivou kamarádku. Nikdo neřešil, jestli s někým chodím nebo ne, brali mě takovou, jaká jsem: možná trošku střelenou osobu a hodně bohéma, ale spolehlivého, a na sto procent oddaného kamaráda, co plní sliby a pro druhé se přetrhne. A já… „za trochu lásky, šla bych bývala i ten světa kraj…“ V tom se nic nezměnilo. Úspěchy studijní i hudební a plnohodnotné kamarádství mi přinášely jistou satisfakci, pocit, že mám pro co a pro koho žít… ale vždy jen do doby, kdy jsem se vracela domů a s otevřením dveří jsem se převtělovala do svého Mika, kdy jsem usínala v objetí s krásnou ženou, kterých prošlo mými fantazijními proměnami i náručí několik. Probouzela jsem se v cizí kůži a také v ní vycházela ven, ale cítila jsem, že mi není až tak cizí, že uprostřed představ o sobě a o svém těle mi padne jako ulitá, je mi v ní tak volně, skvěle, tam se cítím svá a přirozená. Navenek pak hraju svou roli, do které jsem se narodila.
Byla jsem disciplinovanou majitelkou svého těla a podřizovala jsem mu veškeré své konání a snahy, poslušna toho, co se ode mě jako od ženy očekává. Ale duše, to bylo moje utajené království, můj skutečný život a pravý svět. Nerozuměla jsem téhle duši, nechápala jsem, v čem se to zmítá, po čem to vlastně prahne a kde se chce uhnízdit, ale byla jsem rozhodnutá hrát tuhle hru dvou životů až do finále a vše udržet v přísné tajnosti až do hrobu. Už mě nepřekvapovalo, že když jdu po ulici, svůj vlastní pohled zcela nevědomky nachytám ve výstřihu vyvinutých žen a krásných, obdařených slečen. Když řeknu: ta je hezká – není to jen pojmenování právě probíhajícího estetického vjemu, ale proto, že bych se té smyslné krásy chtěla dotýkat, sevřít ji v objetí. Brala jsem jako součást svého života, že se každý večer jako muž miluju se svou vyvolenou partnerkou a prožívám s ní ve svých představách úplně jiný život než ten na ulici, na fakultě, doma v rodině, v lahůdkářství, v tramvaji… Věděla jsem, že je to špatně, že už to nejsou dětské hry, že se prostě něco nepovedlo. Ale také jsem byla rozhodnutá, že se o téhle mé druhé tváři nikdy nikdo nedozví.
To raději zemřu, ale o svém fiktivním a svobodném životě za zdmi mého utajení nevydám žádné svědectví a všechny stopy po něm zamaskuju. Budu se věnovat hudbě, novinářské práci, budu mít spoustu skvělých přátel… a budu mít své lásky, které mě tak naplňovaly, byť byly smyšlené. A budu NORMÁLNÍ…