Nikdo z vás nezná Cholina. To hlásá titul knihy, která jako první česky vydaný soubor přináší výběr z básní a próz ruského barda. Je na čase ho poznat. Jeho a poezii ze zdí plesnivých záchodků, zdevastovaných baráků, špinavých sovětských sídlištních chodeb, hospodské básně, které jdou bez okolků k morku beznadějného světa: Zde leží Butylkin, krejčí/ víno pil v putyce zdejší/ Zabila tě nebožtíku/ síla zvyku.
Došel až do Prahy
Ukázka z knihyCholin si zlomil nohu |
Cholin se podobá našemu Egonu Bondymu či v Rusku slavnějšímu Daniilu Charmsovi. Jako měl přelom devatenáctého carského a dvacátého rudého století diagnostika v Čechovovi, postalinský Sovětský svaz komentoval Cholin. Jak píše ve výborném doslovu v knize Miroslav Olšovský: osud ho nehýčkal/ nechlácholil/ nekonejšil/ ale mlátil/ a mlátil/ a pořád po hlavě.
Přesto se básníka nepodařilo umlčet, byť se oficiálně živil psaním veršů pro děti a jejich slabikáře. Jeho hlas se z hospod v doprovodu obrazů Viktora Pivovarova, zesílený dvojzpěvem s přítelem Genrichem Sapgirem, rozléhal tím víc, čím vybydlenější byly ledové baráky moskevského předměstí Lianozova – odtud Lianozovská škola.
Cholin se narodil v roce 1920, matka byla sama na tři děti a Igora v devíti letech odložila do dětského domova. Tuhle ranou školu života přežil, ale s věčnými šrámy na duši, byť si ho jeho sestra ihned po dovršení plnoletosti vzala k sobě.
Následovalo armádní učiliště, hra na trubku, vojenský orchestr a v roce 1940 narukoval dvacetiletý Igor do Rudé armády. Došel s ní až do Prahy a zase zpátky do matičky Rusi. Tam se porval a skončil ve vězení, ale protože nebyl žádný recidivista ani hlupák, stal se z něj po propuštění v téže věznici dozorce.
Z nudy začal psát rýmovačky, zašel do knihovny, přečetl si básně ruských klasiků, a když si řekl knihovnici o napůl zakázaného Bloka, raději ho vzala domů za svým manželem, básníkem a výtvarníkem Jevgeniem Kropivnickým, hlavním představitelem Lianozovské školy. Kořeny byly zapuštěny, stačilo počkat, až se z Uralu vrátí přítel Sapgir.
Bez metafor
Cholinovy undergroundové básně jsou absurdní, ale přitom naprosto konkrétní. Absurdní je totiž realita, kterou popisují. Bez metafor, drsně, přímo. "Podobají se vulgárním říkankám uvnitř šatních skříněk na plovárnách či nadávkami počmáraným zdem. ... Svět se u něj stává jednou obrovskou knihou se zažloutlými stránkami-zdmi. Stává se vězením pro člověka i pro jeho slovo," píše Olšovský.
Igor Cholin (1920–1999)Jeho básně vycházely od šedesátých let v samizdatových a exilových sbornících, oficiálně vyšly v Rusku až roku 1989. První byla sbírka Obyvatelé baráku (psaná údajně v padesátých letech), o deset let později sebraný soubor Kosmické básně. Z šedesátých let pochází poema Píseň beze slov, z let sedmdesátých román Kočky a myši a povídka Pomník pícce. Groteskní novela Pět mínus snad také ze sedmdesátých let odkazuje k Alfrédu Jarrymu. |
Cholin ve svých verších, které do češtiny převedli Jan Machonin, Jakub Šedivý a Tomáš Vůjtek, a Pivovarov v jejich obrazovém doprovodu nešetří vulgarismy, ale ani jedno sprosté slovo či obrázek nejsou samoúčelné: Tato láhev vína/ Je pro Cholina/ Proto ji/ Postavili/ Tato kupa hoven/ Je pro Cholina/ Proto ji/ Nakupili. K čemu jinému se uchylovat v sedmdesátých či osmdesátých letech v komunitě zdevastovaných chytrých lidí, kteří si musí neustále dávat pozor před práskači sovětského Ruska a živí se, jak to jde? Cholin mimo jiné jako překupník tuzexových riflí z bývalého Československa. Svět, který básník žil, byl světem po katastrofě: někdo jí čelil stakanem vodky, někdo nadšeným budováním socialismu a někdo drsnou poezií.
Nikdo z vás nezná Cholina je podstatný nakladatelský počin, navíc vydařený, zasazený do kontextu, citlivě vydaný. Jen měl vyjít minimálně o deset let dřív. Cholin, stejně jako jeho přítel Sapgir, totiž zemřel už v roce 1999.
