Ten dortík vám zasmrádá
Společnost Jindřicha Chalupeckého, která soutěž pořádá, v druhé půli 90. let litovala poklesu zájmu médií o svoji akci. Média začala zase hořekovat nad chabou profesionalitou organizátorů, kteří sice cenu umanutě přirovnávají k britské Turnerově ceně, zároveň však toho pro mediální popularizaci svého dítka příliš nečiní. Tak jako tak, společenská viditelnost soutěže na konci devadesátých let rapidně povadla.
Zlepšení přišlo s přemístěním finálové přehlídky soutěžních prací z prostor Pražského hradu do Veletržního paláce spravovaného Národní galerií. Cena tak získala záštitu v nejrespektovanější české výstavní instituci. Pořadatelé navíc sehnali silného ekonomického partnera ve společnosti British American Tobacco. Tato pozitiva byla nesporná a atraktivní, nicméně ukázala se křehkou polevou zakrývající zasmrádající dortík, který výtvarníci, kunsthistorici, galeristé i média společně upekli.
Je celkem jedno, která strana vyvolala spory mezi Národní galerií a Společností Jindřicha Chalupeckého, a dokonce i to, která strana je v právu. Každopádně jediným médii široce reflektovaným výstupem ceny je v posledních dvou letech právě vzájemné osočování jednotlivých aktérů. Loni to byl David Černý kontra Milan Knížák, letos Milan Knížák kontra mladí umělci a nové umění vůbec. To však není chyba médií, nýbrž pořadatelů, kteří mediálně nesvedou veřejnosti předvést nic jiného než vzájemné averze. Přitom takový Černý nebo letošní laureát Tomáš Vaněk jsou osoby interesantní umělecky i lidsky. Stačilo by je prostě jen líp „prodat“.
Koukejte vypadnout!
Vzájemné půtky zastiňují i fakt, že právě nyní se ve Veletržním paláci nachází to nejprogresivnější z českého výtvarného umění. Je zde k vidění přehlídka New Connection shrnující zcela nové práce dosavadních laureátů Chalupeckého ceny a obdobné slovenské ceny Tonal a pak i finálová výstava letošních kandidátů na Chalupeckého cenu.
New Connection je pozoruhodná expozice, i když z ní převažují pocity svým způsobem negativní. Jednak přehlídka natvrdo ukazuje, jak jsme se během pár let dvou samostatných států naučili ignorovat slovenskou scénu; většinu těch jmen známe málo a některá vůbec. A velmi nešťastné je to, že všem zúčastněným umělcům dalo vedení „Veletržáku“ jasně najevo, že je tady nechce. Je to přesně jako ve videoinstalaci Antona Čiernyho Na návštěvě. Čierny v létě zajel na benátské bienále a chtěl v česko-slovenském pavilónu strávit noc. Vybízel jej k tomu zdejší umělý byt Jiřího Surůvky a Ilony Némethové. Video dokumentuje umělcovu hádku s ostrahou, která mu vysvětluje, že pozvánka k návštěvě sice platí, „ale jen do šesti!“.
Podobně dopadl Jiří Příhoda, který New Connection do paláce svérázně instaloval. Jeho pojetí vedení Národní galerie akceptuje, ale jen „vocaď, pocaď“ - tedy ne v prostorách Veletržního paláce. Samozřejmě, že Příhoda obrácením výstavních panelů zády k Malé dvoraně řekl, co si o současné instituci myslí. Od toho je umělec, ne? A Národní galerie je zase od toho, aby z takto vyhraněného názoru vytřískala něco pro sebe.
Někdo už má smůlu
Na New Connection jsou zároveň patrné proměny ve složení českých porot, které v dvouletých intervalech laureáty volily. Od prvotních matadorů neoficiální scény, kteří horovali pro členy tehdy nesmírně populárních Tvrdohlavých až po dnešní, zřejmě „nejodvazáčtější“ skupinu víceméně spojenou s časopisem Umělec. Sáhnutí po Černém i Vaňkovi se proto nedá příliš chápat jako vyjádření nějakých dominantních tendencí našeho současného umění. Patří ke špičce, ale na její vrchol se dostali hlavně kvůli tomu, jak ze všedního galerijního provozu vyčnívají: Černý vysmíváním se výtvarné smetánce, Vaněk vyhýbáním se galeriím. Jejich díla proto vypovídají spíš o uvažování nynější výtvarné „opozice“ než o tom, kam bude umění v dalších letech směřovat.
Několik dobrých jmen už Chalupeckého cenu nezíská. Tomáš Hlavina byl letos ve finále potřetí za sebou a příští rok mu už bude šestatřicet, o rok tedy překročí povolený věkový limit. Laureáty proto již také nebudou Veronika Bromová, Štěpánka Šimlová, Jan Stolín nebo Filip Turek. To jen namátkou z nejvíc nabízejících se jmen. Ale aby bylo jasno: to není kritika, nýbrž poukaz na smysl té přehlídky. Kdyby věkové omezení neměla, rozhodovalo by se třeba mezi Krištofem Kinterou, Jiřím Davidem, Milanem Knížákem a Jiřím Kolářem, což by byl zážitek vskutku bizarní.
Chalupeckého cena v budoucnu však přece může a hlavně musí odrážet mnohem víc než jen kolaps komunikace na české výtvarné scéně. Ať tedy, když domluva s "Knížákovou" NG není možná, přehlídku klidně přestěhují třeba do Brna a začnou znovu. Mladých pozoruhodných umělců je tu dost a noví dorůstají. A až se díky ceně a nějakou souhrou náhod a promyšlených kroků někomu skutečně podaří prorazit v cizině, třeba se pak kunsthistorici, galeristé i média chytnou za nos a přestanou se hádat.
 Tomáš Vaněk: Particip č. 22 |
 Tomáš Vaněk se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. |
 New Connection: Vladimír Kokolia - Snug. Olej na plátně, 1992. |
 Cena Jidřicha Chalupeckého: David Černý - Pistole. Laminát, 1994. |
 New Connection: Anton Čierny - Transfúzia. Interaktivní instalace, 1999. |
 Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: Kateřina Vincourová - Malibu Airway KV. Textil, PVC, ventilátor, 1998. |
 New Connection: Michal Nesázal - Objekt - plastikové zvířátko. Malá instalace, 1993. |
 New Connection: Emöke Vargová - Umenie aury. 14 voskových lavic, 1995. |
 New Connection: František Skála - Loutkové divadlo. Dřevo, 1998. |
 New Connection: Vladimír Kokolia - Závit. Olej na plátně, 1996. |
 Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: David Černý - Viselec. Laminát, 1996. |
 Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: Jiří Černický - Sci-fi. Fotografie, 1998. |
 Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: Michal Gabriel - Staré téma. Vlašské ořechy, arašídy, pistácie, polyesterová pryskyřice, 2000. |
 Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: Kateřina Vincourová - Malibu Airway KV. Textil, PVC, ventilátor, 1998. |
