Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Všichni jsme Faustové čekající na Mefista

  9:21aktualizováno  9:21
Se svou baletní inscenací Faust se po šesti letech vrací do pražského Národního divadla choreograf a režisér Libor Vaculík. Premiéra je dnes.

Libor Vaculík | foto: ČTK

Balet Faust se odehrává v Německu mezi roky 1931 a 1963. Téma úpisu, svědomí a touhy po moci tak na jevišti ožívá aktuálně a víc než naléhavě.

Faust je velmi rozsáhlé dílo a kromě děje má komplikovaná filozofická a etická sdělení. Dá se to všechno vyjádřit tancem?
Náš Faust je člověk, který hledá lásku, touží po slávě, po uznání. Nachází, ale i ztrácí. Tak jako my všichni. Při psaní scénáře jsme se Zdeňkem Prokešem vycházeli z prvního dílu Goethova díla. Na zřeteli jsme měli fakt, že vše, co vymyslíme, musím být já později schopen přetlumočit do řeči tance. Jsem označován za epického choreografa a režiséra. Rád vyprávím plnokrevné příběhy. A takový příběh je u mě na prvním místě. Chování každého z nás ovlivňují filozofické a etické hodnoty. Nejinak je tomu i ve Faustovi. Každý člověk je v dobrém i zlém výjimečný jedinec, každý řeší životní situace po svém v rámci svého přesvědčení, filozofie a etické výchovy. Nejsem zastáncem nějaké komplikované filozofické roviny v tanci. Jde mi o to, aby mi divák rozuměl, aby přečetl příběh, který vyprávím pomocí tance, jenž má určité limity, nebo chcete-li handicap.

Na jaké limity narážíte?
Nepoužívám řeč, ta musí být nahrazena pohybovými prostředky, kterými naše taneční řeč disponuje. Já se svými tanečníky jsem spisovatelem a diváci jsou čtenáři. I v naší řeči existují velká písmenka, pomlčky, čárky, citoslovce, holé věty i souvětí. Jen je potřebné naučit se touto řečí psát i číst.

Proč jste si jako rámec pro Fausta vybral Německo minulého století?
Každý z nás po něčem touží, sníme o tom, co je pro nás většinou nesplnitelné. Asi všichni ve skrytu duše jsme Faustem čekajícím na svého Mefista se smlouvou, která zabezpečí spokojený, bezstarostný a láskou naplněný život. Goethovo dílo je nadčasové. Je jedno, v které době se odehrává. My jsme příběh zasadili do doby, která sama od sebe byla bohatá na společensko- politické události. Ty nekompromisně zasahují do života našich hrdinů. Soukromá tragédie Fausta a Markéty se dostává do konfrontace se společenskými událostmi.

Co z Goethova díla v představení zůstalo?
Přenesením Fausta do doby ne až tak dávno minulé jsem se musel vzdát romantických prvků, které předloha má. Šel jsem realistickou cestou tehdejšího nelehkého života. Života poznamenaného nástupem fašismu, holokaustem, koncem druhé světové války, rozdělením Německa. Miliony lidí byly bezcitně zavražděny ve jménu ideologie, jež hlásala nadřazenos t árijské rasy. Ale abych neodradil potenciálního diváka – v žádném případě nejde o taneční hodinu dějepisu. Spíš bych inscenací Faust rád vzdal hold a upřímnou, nepatetickou vzpomínku všem lidem, kteří nepřežili fašistické běsnění.

Kromě Faustova příběhu tu jde i o hudbu – Stravinskij a Šostakovič, hudba Johna Williamse pro Schindlerův seznam, židovské písně. Podle jakého klíče jste hudbu vybíral?
Hudba Stravinského a Šostakoviče je dramatická, patetická, ale i humorná a má všechny předpoklady pro taneční ztvárnění. Williamsova hudba má zase zvláštní židovskou "vůni". Je hluboká, úžasně citová, měkce sofistikovaná, krásně se poslouchá. Hlavním kritériem byl fakt, aby mnou vybraná hudba dobře korespondovala s příběhem. Když se lidem nebude líbit to, co se odehrává na scéně, mají ještě možnost zavřít oči a jen poslouchat. Všechny tyto hudby smíchal, tóninově spojil a autorskou "troškou do mlýna" přispěl Petr Malásek. Sólové houslové party nahrál Pavel Šporcl, obrovský profík, který byl ochoten pro naši inscenaci dokonce hrát i falešně – ale více neprozradím.

Jste choreografem i režisérem představení – jak moc jedno s druhým souvisí? Je snadné to při práci na představení oddělit?
Myslím, že se to oddělit nedá, a ani se o to nepokouším. V případě Fausta jsem vytvořil 130 minut choreografie. Současně jako režisér musím mít na mysli to, jaký konkrétní obsah má která scéna, jak posunout děj, kde udělat onu pomyslnou čárku, tečku, vykřičník. Kde je potřebné pohybem zařvat, kde naopak šeptat. Pohybově taneční artikulace a intonace je v tanci strašně důležitá. Mám výhodu, že baletní soubor Národního divadla momentálně disponuje dobrým sólovým kádrem.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Louskáček - Vánoční teaser
VIDEO: Vánoční sen v listopadu. Na Vinohrady se vrací baletní Louskáček

Divadlo na Vinohradech hostí obnovenou premiéru výpravného klasického baletu Louskáček, vánoční sen. Pražskou scénu čeká pouze devět repríz.  celý článek

Záběr ze zkoušek kusu Lámání chleba
Rodinné kroniky ukážou, jak se na jižní Moravě po válce lámal chleba

Šatna tělocvičny, barevné vinohrady, proměna moravského venkova a hlavně šedesát let nedávné historie. Skutečné události z jihomoravské vísky Skoronice se...  celý článek

Tomáš Töpfer a Dagmar Havlová v představení Lev v zimě
Nemám tak krásné modré oči jako O’Toole, líčí Töpfer svého Lva v zimě

Tři bratři toužící po koruně, lstivá zhrzená manželka. To vše musí ve hře Lev v zimě, kterou proslavil i film s Peterem O’Toolem, řešit stárnoucí král Jindřich...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.