Rozdává víc životní moudrosti než vtipu a svou náladou se řadí k tklivým příběhům o rodinné soudržnosti. De Nirův hrdina má v americké kinematografii řadu předskokanů.
Žije osamělými rituály vdovce jako Clint Eastwood ve filmu Gran Torino; vydává se za dětmi po vzoru Jacka Nicholsona ve snímku O Schmidtovi; a cestou po Státech zažívá životní bilanci příbuznou té, jíž prošel Bill Murray ve Zlomených květinách. Jen na rozdíl od něj neobjíždí bývalé lásky, nýbrž vlastní potomky.
Stokrát viděné banality
Vyprávění začíná typickým otcovským traumatem. S dojemnou pýchou a horlivostí chystá De Nirův hrdina hostinu pro dospělé děti, které se snad poprvé od matčiny smrti uvolily přijet na víkend, ovšem postupně svou návštěvu všechny odvolají.
Zklamaný rodič chvíli okatě trpí, načež si sbalí léky a vyrazí za dětmi; na rozdíl od nich má času dost. Navíc je otcem čtyřnásobným, takže divák se musí obrnit trpělivostí.
K nejpůvabnějším pasážím patří právě drobné výjevy z hrdinova výletu; třeba chvíle, kdy ve vlaku bez zábran tlachá s náhodnými spolucestujícími a za okny ubíhají kilometry drátů z továrny, kde po celý život hrdě pracoval, symbol jedné lidské existence.
Není to vůbec málo, alespoň v De Nirově pojetí postaveném na přirozené rozšafnosti. Ale zároveň vzniká až únavně typický obrázek jízdy za pozdním sebepoznáním, ještě umrtvovaný stokrát viděnými banalitami od setkávání s podobně osamělými ztracenci k úryvkům vzpomínek na raná rodičovská léta.
Film se drží modelového tvaru zuby nehty. Hrdina pochopitelně zjišťuje, že jeho děti nejsou zdaleka tak šťastné a úspěšné, jak se tvářily: obě dcery mají rozklížené partnerské vztahy, syn snící o dráze dirigenta skončil jako řadový muzikant a druhý syn podivně zmizel, přičemž sourozenci ho před otcem kryjí.
Takže se zklamaný tatínek musí vyrovnat s tím, že nelze dětem vnucovat vlastní ambice, a zároveň pochopit, že jejich milosrdné lži se rodí pouze z ohleduplnosti a lásky k němu.
Body pro tulácký cestopis
Jistou monotónnost podporuje ještě fakt, že většina potomků má více či méně umělecké sklony; naštěstí ji zase odlehčují domácky vlídné trapasy, jako De Nirova etuda s hůlkami u čínského jídla.
Ale nutno přiznat, že přes veškerou vtělenou spolehlivost tu De Niro herecky nijak výjimečně nezáří: zjevně i na něj je slzavých údolí rozpatlávaných od oživlého rodinného alba až po návrat k pospolitému svátečnímu stolu ve filmu až přespříliš. Váhání mezi padesáti a šedesáti procenty nakonec rozhodl sice vedlejší, ale vítaný bonus: totiž tulácky neturistický cestopis Amerikou.
