Je padesát let hodně nebo málo?
"Všichni mí blízcí nebo lidé, kterých jsem si vážil, kolem padesátky zemřeli - můj otec, matka, můj učitel Václav Voska. Nemůžu si myslet, že ten věk nic neznamená. Většinu života mám za sebou, všechno už jsem zahrál.
To zní velmi odevzdaně, jako byste se pomalu loučil…
Tak to samozřejmě není, pořád si připadám jako kluk - zvlášť mezi svými studenty, klidně si s nimi sednu na zem. Na druhou stranu si uvědomuji, že když mě na Divadelní fakultě učil Václav Voska, bylo mu asi jako mně teď. A pro nás to byl starý pán. Totéž si o mě musí myslet dnešní studenti.
K čemu je vedete?
K tomu, aby byli sebevědomí. Jdu hrát Antonia a nikde na světě ho v tu chvíli nikdo nehraje lépe než já. Učím své žáky na DAMU, že musí být ctižádostiví, vyniknout, být nejlepší.
Vy jste vždycky chtěl být nejlepší?
Samozřejmě. Po škole jsem nastoupil do Liberce a už jsem si myslel, že jsem nejlepší. Pravda je, že jsem téměř okamžitě začal hrát role, k jakým bych se v Praze nikdy nedostal. Od Václava v Našich furiantech přes různé romantické postavy až k Tulákovi v Ze života hmyzu. Neuvědomoval jsem si, že je to velké štěstí, připadalo mi to normální.
Po sedmi letech jste přešel do Městských divadel pražských a dva roky hrál záskoky a malé role. To vám nevadilo?
Naštěstí mě po dvou letech Antonín Moskalyk obsadil do role Arbenina v Lermontovově Maškarádě. To byla neslýchaná odvaha, dát tu roli mladému a neznámému herci - pan Höger ji hrál až v padesáti letech. Tím se to protrhlo. Následoval Salieri v Shafferově Amadeovi a …
…a odchod do Národního divadla. Bylo to zadostiučinění?
Ano, vždycky jsem chtěl být hercem Národního divadla. Vždycky jsem to považoval za vrchol kariéry.
Řekl jste, že jste už všechno zahrál. Baví vás to ještě?
Samozřejmě! Pro ten pocit, že ovládám osm set lidí v hledišti. Dělají to, co chci já - smějí se nebo pláčí.
Co z toho všeho se objeví ve vašem pořadu Čtvrcení býčka ve Viole?
Všechno. Ten pořad však není jen o mně, ale o hercích obecně, o smyslu jejich života. Tomáš Vondrovic použil úryvky z textů Hermanna Hesseho, Christiana Morgensterna, z antické mytologie i mé vlastní vzpomínkové knihy. První půlka je spíš hravá a rozverná, druhá se snaží dopátrat podstatného.
Nejste příliš mladý na to, abyste se dopátral podstatného?
Proboha! Vždyť se o to člověk snaží celý život.
"Všichni mí blízcí nebo lidé, kterých jsem si vážil, kolem padesátky zemřeli - můj otec, matka, můj učitel Václav Voska. Nemůžu si myslet, že ten věk nic neznamená. Většinu života mám za sebou, všechno už jsem zahrál.
To zní velmi odevzdaně, jako byste se pomalu loučil…
Tak to samozřejmě není, pořád si připadám jako kluk - zvlášť mezi svými studenty, klidně si s nimi sednu na zem. Na druhou stranu si uvědomuji, že když mě na Divadelní fakultě učil Václav Voska, bylo mu asi jako mně teď. A pro nás to byl starý pán. Totéž si o mě musí myslet dnešní studenti.
K čemu je vedete?
K tomu, aby byli sebevědomí. Jdu hrát Antonia a nikde na světě ho v tu chvíli nikdo nehraje lépe než já. Učím své žáky na DAMU, že musí být ctižádostiví, vyniknout, být nejlepší.
Vy jste vždycky chtěl být nejlepší?
Samozřejmě. Po škole jsem nastoupil do Liberce a už jsem si myslel, že jsem nejlepší. Pravda je, že jsem téměř okamžitě začal hrát role, k jakým bych se v Praze nikdy nedostal. Od Václava v Našich furiantech přes různé romantické postavy až k Tulákovi v Ze života hmyzu. Neuvědomoval jsem si, že je to velké štěstí, připadalo mi to normální.
Po sedmi letech jste přešel do Městských divadel pražských a dva roky hrál záskoky a malé role. To vám nevadilo?
Naštěstí mě po dvou letech Antonín Moskalyk obsadil do role Arbenina v Lermontovově Maškarádě. To byla neslýchaná odvaha, dát tu roli mladému a neznámému herci - pan Höger ji hrál až v padesáti letech. Tím se to protrhlo. Následoval Salieri v Shafferově Amadeovi a …
…a odchod do Národního divadla. Bylo to zadostiučinění?
Ano, vždycky jsem chtěl být hercem Národního divadla. Vždycky jsem to považoval za vrchol kariéry.
Řekl jste, že jste už všechno zahrál. Baví vás to ještě?
Samozřejmě! Pro ten pocit, že ovládám osm set lidí v hledišti. Dělají to, co chci já - smějí se nebo pláčí.
Co z toho všeho se objeví ve vašem pořadu Čtvrcení býčka ve Viole?
Všechno. Ten pořad však není jen o mně, ale o hercích obecně, o smyslu jejich života. Tomáš Vondrovic použil úryvky z textů Hermanna Hesseho, Christiana Morgensterna, z antické mytologie i mé vlastní vzpomínkové knihy. První půlka je spíš hravá a rozverná, druhá se snaží dopátrat podstatného.
Nejste příliš mladý na to, abyste se dopátral podstatného?
Proboha! Vždyť se o to člověk snaží celý život.
 Boris Rösner a Jana Mikolášková |
 Boris Rösner a Jana Mikolášková 1 |
 Boris Rösner a Jana Mikolášková 2 |
 Boris Rösner a Jana Mikolášková 3 |
