Vše souvisí se vším, za vše může Bush

  • 105
Režisér Quentin Tarantino přece nelže. Takže musel být stižen vlčí mlhou, když Zlatou palmu z Cannes pro dokument Michaela Moorea Fahrenheit 9/11 obhajoval "výhradně filmařskými kvalitami".

Rozhodně nelže ani Moore, pokud svůj snímek označuje za osobní názor, spíše novinový komentář nežli "férovou vyváženou žurnalistiku".

Ostatně v něm zkouší dokázat, že jediným lhářem a vůbec původcem všeho zla na světě je výhradně George Bush.

Mimoděk však Fahrenheit 9/11 představuje jiného lháře - film. Čítankově dokládá, jak snadná a svůdná je manipulace, jak prosté je vzít fakta a pomocí útoku na city či na bránici je libovolně spojovat, zabarvovat, vykládat.

Je přímo vysokou školou nikoli filmového umění, nýbrž filmové propagandy. Z téhož materiálu by totiž jiný autor jen změnou komentáře hravě vytvořil přesně opačný výklad.

Například Bushovu tvář ve chvíli, kdy mu 11. září při návštěvě školní třídy řekli o nárazu letadel do věží, Moore zlehčuje jako výraz neschopnosti, bezradnosti, slabosti, sedmi minut prodlevy.

Ale dá se z ní vyčíst i pravý opak: nadlidské sebezapření, těžké vnitřní rozhodování před očima dětí.

Moore vychází ze dvou předpokladů a dvou metod. Předpoklady jsou tyto: Bush je hňup a nesnáším ho, já jsem skvělý a mám se hodně rád. Z nich sestaví základnu, do níž dosadí útržky dávno doložených skutečností a našlehá je spekulacemi, dohady, řečnickými otázkami, teoriemi spiknutí tušenými za každým rohem.

Až na vzácné výjimky nedává slovo nositelům jiného názoru, takže diváka vede stezkou rčení Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, až k "poznání": Všechno souvisí se vším a za všechno může Bush.

Přitom oba postupy, jež používá, nejsou filmařsky novátorské. Střídá televizní archivy a vlastní ankety, případně inscenované hříčky s provokativním nádechem, jako když kongresmanům vnucuje letáčky s výzvou, ať pošlou do Iráku vlastní děti.

Vděčně vyrábí smích, ale vesměs střihy odjinud, z klasických detektivek nebo z reklam. Na rozdíl od zastánců zásady, že dokumentarista má být "neviditelný", vstupuje Moore do obrazu často, rád, ba s téměř hereckou bravurou.

Což umí asi nejlépe: jeho štiplavá pohotovost mu dává převahu nad nucenou zdrženlivostí úředníků, natož nad nešiky či omezenci. V půtkách s byrokracií, s absurditou, s nesmyslem, s "kafkárnou" všeho druhu Moore skutečně jiskří, i když těžko říci, zda by stejně vtipným hráčům dal vůbec šanci - ve filmu mu oplácí jediný politik s nadhledem vysvětlující, proč nečte zákony.

A jedinou názorovou oponentku, ženu dojemně hrdou na příslušnost své rodiny k armádě, Moore podprahově zesměšní.

To opravdu není "fér", stejně jako dlouhé vydírání slzami matky zabitého vojáka, a není to ani vypravěčsky objevné, zato účinné. Zvláště přidá-li se slovní komentář založený na humoru kontrastů a na lidově odlehčeném slovníku plném "chlápků" a "kámošů" - mimochodem, "náborcem" snad míní české titulky náboráře.

Ale rytmus upadá, jakmile Moore rozplétá obchodní sítě, nápad oživit děs 11. září temným plátnem jen se zvuky už tu také byl. Film je prostě ubíjen hustou politickou masáží. A to Moorea může zradit.

Od znechucení Fahrenheitem 9/11 je totiž jen krůček k přesnému opaku režisérovy snahy: ke zrodu sympatií vůči bezbranným, tedy k Bushovi. A pamětník komunistických "dokumentů" si jen pomyslí, jak úžasnou svobodu slova v Americe mají, jak stateční si přitom připadají - a ještě za to sbírají obdiv, ceny a peníze.

,