Možná to Jiří Voskovec a Jan Werich nezamýšleli, ale trochu s tím počítali: ty listy se nakonec staly hmatatelným důkazem jejich poválečné literární spolupráce.
A je to víc než korespondence: jímavá vyznání, niterné úvahy o životě a umění, kterými pokračuje něco, co předtím předčasně skončilo. A také to je jedno z nejlepších čtení letošního roku, vedle vynikajících překladových próz Krvavý duben Ismaila Kadareho a novely Jít krást koně Pera Pettersona.
Jeden druhému Jolly Jokerem
„To štěstí, že my dva jsme se potkali a že my dva jsme vyšli v tom, co my dva jsme měli rádi, to štěstí má málo lidí. My jsme si vlastně jeden druhému Jolly Jokerem,“ psal v únoru roku 1963 Werich Voskovcovi.
Nakladatelství Akropolis se ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových podařilo to, na čem selhaly mnohé záměry před nimi. Totiž z Gotliebova archivu v Bostonu, kde je uložena Voskovcova literární pozůstalost, přepsat objemnou složku dopisů, doplnit ji o ty z pražského Památníku národního písemnictví a curyšského držení Werichovy vnučky.
Nakonec bylo dokumentů tolik, že vystačily na tři svazky. První dva vyšly letos a zachytily období od podzimu 1945 do bouřlivého roku 1968. Poslední část,
chystaná na příští léto, dovede vzájemné dopisy do Werichovy smrti. Měla by zahrnout i ukázku z rozepsaných Voskovcových pamětí.
Možná někoho napadne, co je to za módu vydávat zapadlou korespondenci a nahlížet osobnostem do soukromí. Ale v tomto případě to neplatí, i když otevřené až tvrdé výroky na různě vzdálené okolí se i v těchto dopisech nutně najdou.
Je nicméně stále zřejmější, že V + W si byli umělecké hodnoty svých listů vědomi, že je s myšlenkou na budoucí zveřejnění koncipovali a psali. Viz třeba pasáž z Voskovcova psaní: „Zases napsal stručnou úvahu o umění, která se jednou bude citovat...Pečlivě schovávám tvé dopisy – a jsa potomek onoho Pinkase, co
přistrčil tu kasu do studně – zároveň i kopie svých tobě – člověk nikdy neví a musí to kapánek těm posranejm Holzknechtům, co přijdou po nás, usnadnit, ne?“
Zbabělost, blbost, hulvátství
Před čtenářem se tak odvíjí příběh výjimečného, ale v mnohém typického českého života druhé poloviny minulého století. Jan Werich se v socialistickém Československu pokouší hrát a tvořit v rámci svých možností, ubíjen naschvály a závistí doby. V prvním svazku o tom svědčí zejména popis setkání s divadelníkem E. F. Burianem, který údajně Wericha roku 1959 udal a překazil tím výpravu Divadla ABC do Paříže.
„Zbabělost, blbost a defenestrační hulvátství..., tedy květy, dařící se kolem klikatého toku našich průzračných řek, se rozvinuly a vydaly puch,“ psal Werich. Bojovat však musel i Jiří Voskovec ve svobodném světě – roku 1950 byl internován na Ellis Islandu a vyšetřován pro domnělou spolupráci s komunisty,
o osm let později mu zemřela manželka, následovaly vyčerpávající starosti o živobytí.
Ač to zní paradoxně, ze země totalitní chodily hmotné podpory do země zaslíbené. Léta šedesátá sice znamenají uvolnění, zjevné úspěchy a mlhavé přísliby, ale také tísnivé nejistoty a hluboká zklamání.
Voskovec a Werich se pokoušejí nalézt společný rytmus ve „spolu-knihách“, „spoluesejích“ a „dvojpamětech“, ale jaksi se to nedaří. Rozpačitě vyzní i osobní
shledání na sklonku roku 1968, poznamenané Werichovou nemocí. Voskovec tehdy psal Werichově ženě, že se Jan změnil a zmenšil, že příliš naslouchá „pišišvorům, půlpánům a nudníkům“.
Nehledě na záměry a výčitky – zřetelnou spojnicí, terapií i nadějí těch let nakonec zůstávají ty dopisy, i když jsou vnitřně čím dál smutnější. O to rozmařilejší musí být navenek, jazykem, který bezstarostně těká mezi češtinou a angličtinou, do úmoru ohýbán, natahován a kroucen. A proč neskončit lakonicky: „Piš jak slišýš, a to richle a záhi.“
