S Papouškovou se potkala Miklínová prvně nad knihou Kosprd & Telecí, určenou trochu starším dětem. Zpracovaly v ní příběh titulní kamarádské dvojky, která zažívá po nástupu do školky nejrůznější slasti i strasti.
Vombat Jirka má taky kamarády: klokana Freda, husu Anku a myšku Lízu. Jenže kamarádi si s ním tentokrát moc neužijí. Vombat totiž sedí doma na hrnci, a pořád nic. Kamarádi mu radí: jeden pohyb, druhý vodu, třetí soustředěný tlak. Nepomůže ani jedno. Pomůže strašidlo – tasmánský čert, se kterým „nejsou žádné žerty“, protože „řve a kouše“.
Mluví očima
Obálka knihy Vombat Jirka
Konec je samozřejmě dobrý. Z Jirky vypadne úhledná kostka, vombatí bobek má totiž její tvar, a malý chlupatec s krátkýma nohama může jít po otcově vzoru norovat. Něco se mu podařilo, překonal jednu vývojovou fázi, trochu dospěl.
Textu je v knížce poskrovnu. Papoušková pracuje s klasickým pohádkovým postupem „třikrát a dost“, s jistou mírou exotičnosti (vombat je doma v Austrálii) a jemně dávkovanou návodností, která má za cíl udržet batole na nočníku a docílit kýženého výsledku.
Vombat JirkaEva Papoušková Mladá fronta, 2016, 32 stran |
Prim hraje výtvarná stránka, barevné obrázky vombata juniora s vykulenýma očima, jak dělá s nočníkem série různých cviků, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Rukopis Galiny Miklínové je vizuálně nesmírně atraktivní, pro dítě i rodiče. Kombinuje řemeslnou zručnost s tlumenou, neagresivní komikou, dokáže vytěžit z minima maximum, z prózy poezii. Vombat totiž v celé knížce „mluví“ především očima, jimi vyjadřuje své očekávání, únavu, naštvání i radost.
Hranatý bobek pak v knížce plní také symbolickou funkci. Hranaté bobky totiž dělá na světě jedině vombat. „Každý jsme něčím jedinečný,“ komentuje závěrem Papoušková. A má pravdu: jedinečná je i tahle knížka.
