Kruté. Tohle jediné slovo napadá čtenáře od první do poslední strany dokumentárního příběhu Vlčí dítě. Neuvěřitelná životní pouť Liesabeth Ottové, Němky z Východních Prus, která se ztratila krátce po válce a prošla kus severovýchodní Evropy, teď vychází česky v edici Paměť v nakladatelství Academia.
Líčení sepsali dva němečtí novináři, kteří na Ottovou náhodou narazili v devadesátých letech ve vesnici Ijevskoje v Kaliningradské oblasti, to už byla babičkou. Ve chvíli, kdy jim o sobě Ottová řekla prvních pár vět, bylo jasné, že to není námět na reportáž, ale na celovečerní dokument. A na knihu.
Mnohokrát byla Ottová na pokraji smrti. Hned první noc, kterou strávila jako sedmileté podvyživené dítě zavřená v nákladním vagonu, nahmatala rukama zrní a hladová je snědla. Otekla a nemohla dýchat, neudržela se na nohách. Nebylo to zrní, ale jedovaté hnojivo. Později ji ruské děti málem oběsily - dělaly jen to, co viděly u svých rodičů. Němci byli na území Ruska nežádoucí, přestože tu žili, podobně jako v tehdejším Československu sudetští Němci, po mnoho generací.
Děti namalovaly malé Liesabeth knír, jako měl Hitler, přivázaly jí na krk smyčku, pověsily ji na strom a utekly. Dívenku zachránil muž, který jel náhodou kolem.
Cestou do Litvy pochopila, že si musí změnit německé jméno na litevské, začala si tedy říkat Maritje na památku selky, která ji zachránila po otravě hnojivem.
Z lesa do lágru
Zatímco otec a bratr (matka a sestra zemřely na hladomor) po válce odjeli do Německa oficiálními deportačními vlaky, dívka o žádném vysídlování neměla potuchy a v Litvě se "zapomněla". Brzy se stala pomocnicí partyzánů, kteří se nikdy nesmířili s ruskou okupací Pobaltí. Přenášela vzkazy od sedláků, kteří partyzány zásobovali, znala cestičky z Polska do Litvy.
Jen ona a vlčice, s níž se poznala v lese a která se naučila žít vedle lidského mláděte. "Vždycky jsem byla proti tomu, aby se nám říkalo vlčí děti, protože jsem měla možnost vlčata pozorovat. Měla se mnohem líp než já. Skutečně jsem jim záviděla," vzpomíná.
Šílený příběh však neskončil idylicky uprostřed lesa. "V roce 1953 jsem se za zlodějnu, to bylo něco k snědku a trocha hadrů na sebe, dostala do kárného tábora, nikoho jsem neměla, žádnou rodinu," popisuje Ottová. V lágru se jí narodilo dítě, jako jedno z mála místních novorozeňat neskončilo v latríně, ale odvezla si ho její propuštěná přítelkyně. Její druhá dcera zemřela, až třetí Elena, která přišla na svět na Sibiři, přežila a dodnes s matkou žije. Jednoduché to však neměly nikdy.
"I naší krávě lidi říkali fašistka... Až když přišel Gorbačov, to jsme si mohly už trochu vydechnout, něco se najednou změnilo," líčí Ottová. O návrat do Německa se pokusila ještě v osmdesátých letech, kdy se jejímu otci podařilo ji přes Červený kříž najít. Nepovedlo se, do Ruska se dobrovolně vrátila, doma se cítí být uprostřed chudoby ve Východních Prusech.
