Zažil jste sám schůzi společenství vlastníků bytových jednotek?
Jistě, byl jsem dlouho jeho členem, pak i místopředsedou. Naštěstí jsme měli aktivního předsedu.
Co jste měl na starost vy?
Hlavně výtahy, půdu a společné prostory.
Takže jste vyšel jen z vlastní zkušenosti?
To byl pouze začátek, jednotlivé lidské typy jsem si uzpůsoboval podle potřeby, z několika charakterů jsem vyrobil kompilát, a do toho mi kamarádi posílali zápisy z jejich schůzí.
Filmu předcházela vaše hra Společenstvo vlastníků v Divadle Vosto5 (recenze zde). Vzal jste v úvahu jevištní omezení, tedy lidi sedící v jedné místnosti u jednoho stolu?
Já divadelní limity vidím jinak. Základní rozdíl představují živí herci, díky nimž divadlo umožňuje hospodské sdílení tady a teď. I pro film jsem od začátku počítal s jednotou místa a času. Zkoušeli a zkoumali jsme různé možnosti: s neherci by to byl dokument, s herci šlo o divadelní styl, takže jsem vybral ty, ke kterým mám vztah a mohu ručit za jejich autenticitu.
Změnilo se kromě původního obsazení ještě něco?
Přidali jsme chodbu a vedlejší prostory, pauza na kávu a cigaretu by na jevišti totiž nevyšla. Jistý posun nastal u několika postav. Ale hlavně vznikl jiný vjem, jak se ukazuje ve střižně.
Dovedl vás někdo překvapit tím, jak postavu proměnil?
Skoro všichni. Třeba Voříšková je labilnější, Majer s Hádkem záhadnější a totálně jiná je Havlová, o Novotném nemluvě. Právě ve střižně mě překvapují pořád.
Komedie si často dávají přívlastky – černá, hořká, mrazivá, bláznivá. Jaká je ta vaše?
To je požadavek filmového průmyslu, přitom nic nezaručí. Co se u nás vnímá jako řachanda, mohou brát Slováci jako drama. Ale pokud chcete slyšet přívlastek, Vlastníci jsou reportážní komedie. Linka typu Dvanáct rozhněvaných mužů a žen je tam jasná.
V Česku právě bují romantické komedie, jedna jako druhá...
... vím, je to zarážející, ale účastním se toho, hrál jsem ve filmu Po čem muži touží.
A coby autor žádnou nechystáte?
Mám ji v šuplíku. Jinou. Stačí se ozvat, nápadů je spousta, ale žádá se hlavně úspěšnost.
