Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vlasáková má na sebe málo času

  11:32aktualizováno  11:32
Každá doba přináší svou záplavu mladých hereček. Některé se objeví v projektech pochybného charakteru, o to více zazáří na mediálním nebi, ale za rok či dva o nich nikdo neví. Jiné se prokousávají naopak projekty s velkými intelektuálními ambicemi, nestanou se silně osvětleným meteorem, ale jejich kariéra má logiku a ohromující metodičnost mravenců. Do druhé skupiny patří Lenka Vlasáková.

V osmadvaceti letech má na kontě Českého lva za titulní roli ve filmu Ivana Fíly Lea, právě nyní přicházejí do kin Paralelní světy režiséra Petra Václava. Má za sebou řadu rolí v televizi a více než solidní kariéru v pražských divadlech Kašpar a Rokoko. Většinou hraje křehké dívky, které život poněkud drtí...

Lenka Vlasáková

Narozena: 1972 v Praze
Rodina: dědeček František Vlasák působil na politické scéně, po roce 1989 jako místopředseda české vlády, je vdaná a má čtyřletou dceru Sofii
Studia: DAMU (pod vedením Jiřího Adamíry a Viktora Preisse), během studií účinkovala ve spolku Kašpar
Kariéra: od roku 1994 je členkou pražského Rokoka. Hraje tu v inscenacích Nora, Tramvaj do stanice Touha, Čarodějky ze Salemu a Miláček boží. Ve filmu ztvárnila kromě Houpačky hlavní ženské role ve snímku Lea a Paralelní světy. Na televizní obrazovce se objevila mimo jiné v inscenacích Na tenkém ledu, Ruleta, Silnější než smrt, Laskavý divák promine, Jeptiška. Je držitelkou Českého lva za hlavní roli ve filmu Lea (1997).
Podepisují se na vás osobně takové věci, jako překotný městský život a civilizační stresy?
Určitě. Čím více jsme zahlceni informacemi a ustavičným vzruchem, tím méně máme času a klidu pro sebe. Neumíme vypnout a zklidnit se. Nedávno jsem si to zrovna uvědomila - když jsem se vrátila po čtrnácti dnech z chalupy jedné kamarádky zpět do Prahy - jak mě obklopila ta spousta lidí, barevnost obchodů a reklam, množství zvuků... Není divu, že se člověk uzavírá do sebe a buduje kolem sebe ulitu, protože jinak by se z toho asi zbláznil. To vede samozřejmě i k tomu, že skrýváme své emoce, ty se v nás hromadí a mohou časem způsobit psychické bloky a stavy. Vidím to na svých kamarádech - jak utíkají, kdykoli to jde, z města ven a na chalupy, nebo si přímo zařizují bydlení na okraji města. Naše rodina ostatně také zakoupila chalupu kousek od Nymburku.

Umíte si představit, že byste se odstěhovala mimo Prahu definitivně?
Tak to asi ne. Vzhledem k tomu, že jsem prožila drtivou většinu života v Praze, neumím si představit jiné prostředí. Ráda si odpočinu venku na dobrém vzduchu, v přírodě, ale když se vracím a vidím ty šedavé paneláky, pokaždé se jemně zachvěju radostí.

Takže přece jen berete moderní uspěchanou dobu a město na milost...
S tím se nedá nic dělat. Jsem, pravda, velký staromil a zbožňuji staré věci, vetešnictví a bazary. Dokonce přesně vím, jak málo potřebuje člověk - zvlášť žije-li nějaký čas na chalupě - k životu. Ale na druhou stranu si budeme brzo s mužem pořizovat kvalitnější počítač kvůli internetu a bez mobilu - jakkoli jsem proti němu dlouho brojila - si život už taky neumím představit.

Vy asi nemáte moc ráda nejistotu. Ostatně, máte stálé angažmá v pražském Rokoku. Dovedete si představit práci na volné noze?
Ale ano. I když je pravda, že fakt, že s někým stálým dělám třetí, čtvrtou hru, mě udržuje v pocitu, že mohu být v klidu a na jevišti docílit větší hloubky, svobody a poznání. To mě zajímá.

Jak vy jste se vůbec vynořila v herecké profesi - byl to váš životní cíl nebo spíš věc náhody?
Nahodilá záležitost. Jednoznačně. Nikdo z rodiny se herectví nikdy nevěnoval - většinou kolem mě byli ekonomové, přírodovědci nebo chemici. Ne že bych nevyrůstala v kulturním prostředí, ale nikdo mě nijak zvlášť k této profesi nevedl. Dostala jsem se k herectví čistě náhodou - jednou jsem jela se spolužačkou na týden do Chebu, kde byla akce Máte talent? Přesvědčte se! Tam se hrálo divadlo a tehdy jsem poprvé pocítila, že by to nemuselo být špatné, že mě tahle práce docela láká. Byl tam s námi ještě kdosi z Barrandova a pozval mě na podzim na konkurs k filmu Věry Plívové-Šimkové Houpačka. Tím to všechno začalo.

Překvapila vás něčím práce před kamerou?
Když je člověk mladý, je pro něj všechno dobrodružství. Nevěděla jsem o herectví vůbec nic, a tak mě ohromovalo, že na mě míří kamera, že říkám nějaký text, který napsal někdo jiný.

Rozhodilo vás někdy při herecké práci něco nebo někdo?
To ano. Totálně mě rozhodilo natáčení Ley s panem Fílou… Tehdy jsem si říkala - když přežiju tohle, přežiju všechno. Ale do podrobností se pouštět nechci, nezlobte se.

Zase máte neocenitelnou zkušenost a každá další spolupráce s režisérem může být jen příjemná…
To tedy ano, to nejhorší mám opravdu asi za sebou.

Do kin přichází váš nový film - Paralelní světy režiséra Petra Václava. Hrajete dívku, která začne mít problémy sama se sebou, uzavírá se a obtížně komunikuje s partnerem, v přecitlivělosti se jí dotýkají i sebemenší drobnosti. Měla jste potíže ji pochopit?
Abych pravdu řekla, stýkali jsme se s Petrem už rok před natáčením a já díky tomu věděla o Tereze úplně všechno. Dost jsem jí rozuměla. Myslím, že není typ holky, která by nebyla schopná nic v životě udělat. Dostala se jen shodou okolností do krize, kdy není ve stavu něco aktivního dělat. Nemůže psát, jíst, vstát z postele, prostě utápí se v depresích. Tak to opravdu u řady lidí bývá. Navíc nenachází ani oporu u partnera, s nímž žije, spíš je jakoby na obtíž. Jejich hodnoty se vzdalují, stejně jako jejich vztah.

Vnitřní nesdělitelné pocity a krize žen - není to trochu nezvyklé téma na mladého muže? Čekala bych podobný projekt spíš od ženské režisérky.
Myslím, že Petr měl asi někdy v minulosti podobný problém s dívkou nebo dívkami a bylo pro něj důležité se s tím vypořádat.

Myslíte, že se s emocemi jeho hrdinky vypořádají i diváci? Mimochodem, pro jaké publikum je podle vás film určen?
Nevím. Řekla bych, že nejspíš pro moji generaci, věkové rozmezí tak mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety. To jsou, myslím, lidé, kteří podobné vztahové krize znají z vlastní zkušenosti. Faktem je, že když o tom mluvíte se staršími lidmi, máte pocit, že jim takové stavy nic neříkají. Už to mají zřejmě za sebou.

Znáte sama podobné krize a stavy nemohoucnosti?
Znám. To je prostě najednou situace, kdy se člověk jenom potácí životem, není schopen aktivity a může to trvat třeba i rok.

Kdy vás postihla ta poslední a co konkrétně takový stav ve vašem případě nastartuje?
To je tak rok a půl zpátky. Nevím, jestli to řeknu přesně, ale obvykle to bývají věci, které k vám přijdou a vy je nemůžete ovlivnit, jste nucena se s nimi vyrovnat, ať už si o nich myslíte cokoliv. Které nemůžete změnit. Do první své krize jsem žila v bláhové naději, že co si přeji, se taky vyplní. A zatím čím dál víc člověk naráží v životě na věci, které si nepřál, se kterými nepočítal a které musí přijmout, i když na ně není připravený.

Chápala jste svou hrdinku beze zbytku - i v tom, že na konci příběhu spálí všechny mosty a začne odjinud?
Jsem spíš typ, který dřív než něco podobného udělá, snaží se s tím druhým co nejvíc o všem mluvit. Jsem hodně komunikativní. Když cítím, že se blíží krize, chci o ní mluvit a porozumět jí. Řeším potíže jinak než Tereza. Samozřejmě se nám také s manželem stalo, že jsme se pokoušeli spolu mluvit o krizi, která nás hodně trápila, ale vlastně jsme nic neřešili, problém zůstával někde za našimi slovy... Procházeli jsme hádkami, které unavovaly, ale nebyly očistné, ten hlavní průšvih vězel někde mimo ně. Člověk pak už ani nemá sílu mluvit.

Návštěvy psychologů a psychiatrů byly pro nás dlouho jen módní záležitostí, něčím, bez čeho si neumí představit život ještě tak Woody Allen. To se teď dosti změnilo. Vyhledala byste vy návštěvu psychologa, kdybyste nevěděla kudy kam?
K těmto profesím mám velmi kladný vztah. Můj bývalý přítel je ostatně také psychiatr. Sama docházím dva roky na psychoterapii. Doufám, že tak líp porozumím sama sobě. Ale je to boj - i když se člověk rozhodne spoustu věcí v sobě ujasnit, stejně si jeho rozum pořád drží určitý odstup. Takže ve chvíli, kdy se terapie začne dotýkat něčeho moc intimního, hledáte si důvody, proč tam nejít. Hlava je ustavičně v pohotovosti, snaží se bránit všechno hlouběji skryté uvnitř skořápky, odmítá s tím bojovat.

Umíte se rozezlít, nebo raději razíte mírumilovnou cestu bez emocí a gest?
Kdepak. Já jsem typ, který se staví na zadní. Prudší povaha. Chápu, že možná ta druhá mírnější varianta je obecně pro vztahy lepší. Ale to já neumím. Mám býčí krev a hrozně snadno se rozlítím, hlava nehlava... Ale zase je dobré, že se mi daří na trable rychle zapomínat.

A vzpomínky? Vzpomínáte ráda?
Moc. Už proto, že lidská paměť je milosrdná a všechny špatné věci vymaže. Do osmi let jsem vyrůstala ve vile ve Střešovicích a pamatuji si dětství zvláštně prosvětlené. Jak v okně prosvítalo roletami slunce, jak mě uklidňovalo, že slyším vzdálený zvuk tramvají a vnímám teplo z oken na jih. A taky si uchovávám intenzívní vzpomínku na babičku a dědu, kteří mi dali hodně lásky. Takové věci jsou pro mě důležité.

Herečka Lenka Vlasáková.

Herečka Lenka Vlasáková.

Herečka Lenka Vlasáková.

Autor:



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Další z rubriky

Slovácko sa opět nesúdí. Nabídne skleničku vína a trochu melancholie

Milena Steinmasslová a Jozef Kroner v seriálu Slovácko sa nesúdí (1984)

Ústřední postava Divadelního spolku Kašpar Jakub Špalek má chalupu v Němčičkách na Slovácku. A právě na tomto místě,...

Děti okupantů? Turisté v kožichu? V Arše řeší vztah k dnešním „Rusákům“

Záběr z představení Rusáci?

Jak se mladí Rusové žijící v Česku vyrovnávají s naším historickým komplexem? Jak vnímají vlastní minulost? I tyto...

ANKETA: Následuje přestávka. Je to pro vás přežitek, nebo nutnost?

Opona jako symbol divadelní přestávky

Jsou ještě kina, kde se diváci dočkají přestávky během projekce? A co koncerty v halách? A jak si s přestávkou v dnešní...

Najdete na iDNES.cz