V několika skladbách přijali účast i dva další hosté – zpěvačka Sára Mertová a violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba. Nakladatel Lubomír Houdek připomíná: "Veitovo nové album nechce v žádném případě být obsahově převratné nebo nuceně revoluční. Přináší nám typického Veita s jeho písněmi o láskách, dětství, holkách, lidských vztazích a o kočkách. Jemná a křehká poezie na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií navazuje na to nejlepší z českého městského písničkářství let šedesátých a sedmdesátých."
Vladimír Veit (* 13. února 1946)Patří k první generaci městských písničkářů, ovlivněných zejména poezií beatniků a Bobem Dylanem, kteří začali veřejně vystupovat kolem roku 1966. Byl prvním jevištním partnerem Jaroslava Hutky (1967–1968), s nímž hráli zejména české překlady Dylana a Donovana, ale i své písně. Veit byl spolu s Mertou, Hutkou, Třešňákem a dalšími členem volného sdružení Šafrán (1972–1978). Ve spolupráci s multiinstrumentalistou Emilem Pospíšilem natočil Veit v husákovském Československu dvě vynikající alba: Quo vadis s vlastními písněmi a Texty, na kterém zhudebnil básně českých autorů Od Nerudy po Havla. Obě desky ovšem mohly vyjít pouze v exilovém vydavatelství Šafrán 78 Jiřího Pallase. Do exilu posléze odešel i sám Veit (1981). V Rakousku pokračoval ve zhudebňování svých oblíbených básníků i vydávání LP desek (Ve lví stopě; Šla Nanynka do zelí; François Villon: Básně. Hraje a zpívá Vladimír Veit). Po listopadu natočil a vydal vlastním nákladem několik "samopalových" nahrávek (Ještě to neskončilo; Kde domov můj; Slova; Jménem poesie; Křišťálové studánky; Štěstí) a knihu sebraných písňových textů Jménem poesie. V roce 1990 se vrátil domů a žije na venkově v jižních Čechách. V současné době pracuje na rukopisu svých vzpomínek. |
Vladimír Veit na festivalu v Pezinku, 1977
Vladimír Veit v roce 2011
Na Veitově albu se setkaly dvě výrazné osobnosti českého "klasického" folku. Deska vznikla v domácím studiu Vladimíra Merty, který svému méně suverénnímu kolegovi přispěl nejen radou, ale zejména pomocí, nahrál řadu nástrojů a ochotně přijal roli hráče na "druhé housle".
Navíc Veit na album zařadil, a to poprvé, text svého dávného spoluhráče Jaroslava Hutky Velbloudi. Sám Veit k tomu podotýká: "S Jaroslavem Hutkou jsme se vrátili k našemu klasickému modelu spolupráce, tedy že on píše slova a já na ně skládám muziku. Píseň je stará asi dva roky. On ji původně zamýšlel jako dětskou písničku, ale když jsem si ta slova přečetl, uvědomil jsem si, že se mu nechtěně podařilo napsat něco úplně jiného. Popsat písničkářskou cestu životem."
Vladimír Veit a Vladimír Merta spolu výjimečně také koncertují.
Album Písničkář vzniklo jako náhodné, byť předem naplánované setkání dvou dávných přátel, do kterého oba promítli svoji momentální náladu a hráčské zkušenosti. Přestože se v konečném výsledku objevuje víc nástrojů (violoncello, viola da gamba, elektrická kytara, perkuse) i dva hosté, dá se s ohledem na obecně známou nechuť Vladimíra Merty k přehnaně nimravé práci ve studiu hovořit o živém albu, natočeném ve studiových podmínkách.
Výtvarného řešení obalu se ujal o generaci mladší Ondřej Pfeiffer, autor mimo jiné grafické podoby veškeré produkce písničkáře Xindla X. Album Písničkář je k dostání od konce srpna v běžné distribuci.
