Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S filmem Mišík souhlasil po třetím panáku. Odhalil mu osud otce

  15:53aktualizováno  15:53
Ve středu oslaví Vladimír Mišík sedmdesátiny. Legendu tuzemské hudby připomene jednak filmový dokument Jitky Němcové, jednak reedice jeho první sólové desky.

Sám Mišík přitom velkou oslavu nechystá, tedy kromě té spojené s premiérou dokumentu. „Po ní samozřejmě bude nějaká party. Ale druhý den tu budu mít svoje nalezené bratry, tak si sedneme a budeme si povídat,“ říká.

Vaši nalezení bratři a vůbec životní osudy vašeho amerického otce jsou asi největším objevem filmu Nechte zpívat Mišíka, že?
No, to si pište. Táta byl jako voják odvelený z Německa někdy v létě 1946, snad už věděl, že maminka je těhotná. A já jsem žil domnění, že padl v Korejské válce. Ukázalo se však, že žil normální americký život kus od Dallasu a lítal jako pilot s Pan Am. Takže mám tři ségry a šest bráchů, dva z nich přijedou a uvidíme se poprvé v životě.

Těšíte se na to?
Vzhledem k mojí ne příliš dokonalé angličtině jsem spíš ve stresu. Rámcově se domluvím, na větší povídání to není, ale snad promluví krev. Naštěstí syn Adam má angličtinu skvělou.

Čím vás režisérka Jitka Němcová přesvědčila, abyste s dokumentem souhlasil?
Bál jsem se, aby to nebylo seriózní, protože já jsem svůj život příliš seriózně neprožíval. Nehraju si ani na nějakého velkého umělce, celý život mi vydržely ty tři akordy, co ovládám. A musím poděkovat svým muzikantům, že dokážou mým písničkám dobře posloužit.

Vladimír Mišík v dětství
Vladimír Mišík

Zpátky k filmu...
Líbilo se mi, když Jitka začala mluvit o planetce Mišík, protože mám rád sci-fi. Když přihodila pár dalších vtipných nápadů, tak jsem po třetím panáku vděčně souhlasil. Nerad se sám sleduju, ale nakonec jsme se u toho všichni pobavili.

A zvládnete poslouchat vlastní nahrávky?
Když točíme, tak velmi. Když je deska nahrubo smíchaná, rozebereme si ji a posloucháme to intenzivně. Říkáme tomu samožerky. Ale když vypustíme album do světa, tak pak už moc ne. Jen někdy, když přijdu domů v povznesené náladě, tak si do sluchátek pustím Stouny a srovnávám si je s vlastními nahrávkami. Akorát pak zkolabuju z toho, jak jim to hraje senzačně. Ale to si trochu dělám legraci.

V polovině sedmdesátých let jste za sebou měl účinkování v zavedených kapelách The Matadors, Blue Effect a Flamengo. Jak se stalo, že že jste natočil sólovou desku?
Flamengo se rozpadlo, takže jsem byl vlastně volný. Už jsme zkoušeli s Etc... a kamarádů muzikantů bylo kolem dost, tak přišla myšlenka, že by to utáhlo nahrávání desky. Hynek Žalčík měl kontakty v Supraphonu, navrhl jim tuhle ideu a ono to prošlo. Písničky jsem už nějaké měl a desku jsme natočili s celým tím okruhem kamarádů včetně Vládi Merty nebo Petra Kalandry. Vzniklo to takhle spontánně.

Tušil jste, že se písně jako Jednohubky, Proč ta růže uvadá nebo Stříhali dohola malého chlapečka stanou naprostou klasikou?
Vůbec, to nikdy nikdo neví. Netušili jsme to, ani když jsme s Flamengem točili Kuře v hodinkách, i když ta kapela hrála výborně. To bylo ostatně prověřené i koncerty. Ale s Etc... jsme neměli nic moc vyzkoušené.

Fotogalerie

Ta doba přitom musela být plná marasmu...
Byl to obecný jev, ale moc jsme si to neuvědomovali. Mám takový příměr – kdyby se člověk narodil do pracovního tábora, tak tam bude žít a nepřijde mu, že existuje něco jiného. Ale s postupem času jste z toho dostávali trochu rozum.

My muzikanti jsme museli chodit na rekvalifikace. Když vás chtěli dostat, tak se zeptali, kdo je ministr kultury východního Německa. A kdyby to dotyčný náhodou věděl, tak by se zeptali, kdo je ministr kultury Albánie. Takže nás měli plně v hrsti. K zákazu potom stačilo zpívat to, co jsme zpívali, nebýt plánovaně populární a nejít třeba na antichartu. Pak už to vzala do rukou StB.

Vám zakázali koncertovat v roce 1982. Jak k tomu došlo?
Stačil jeden telefonát. Dokonce jeden ze šéfů hudební agentury, kteří proti tomu nemohli vůbec nic udělat, měl slzy v očích. Po čtyřech měsících mi nabídli spolupráci s StB, kterou jsem odmítl. A pak už to bylo jasné.

Kudy vlastně vedla vaše cesta k dráze profesionálního muzikanta?
Nějak jsem do toho spadl. S Matadors jsme hráli tak, že už to bylo na částečnou obživu, ale z kapely mě vyhodili kvůli vojně. Tam jsem však byl jen tři měsíce, než mě shledali zdravotně neschopným sloužit vlasti, z čehož jsem teda měl velkou radost. Potom jsem zpíval v Orchestru Karla Duby, dobové estrádě s vypravěči vtipů, kde na konci trumpetista Jiří Jelínek zazpíval Zčervená a všichni se radovali. Mezitím jsme už v šatně byli zlití.

Tahle etapa vás bavila?
To nemůžu říct, ale v tu chvíli mě to živilo. To prostředí bylo lidsky fajn, ale poslouchal jsem úplně jinou muziku. Fakt je, že jsem tam česky nazpíval Summer in the City, ale taky jsem po Josefu Laufrovi zdědil Slavíky z Madridu. Byla to profesionální zkušenost a uvědomil jsem si, že tudy nechci. Šest členů včetně Karla Duby potom zahynulo při nehodě autobusu v Mongolsku. Mě tam nevzali, protože z toho byly velké peníze. Jsem za to vděčný a od té doby po penězích neprahnu.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jan Tříska s Jaroslavem Marvanem ve filmu Váhavý střelec (1956)
OBRAZEM: Jmenuji se Igor Hnízdo. Podívejte se na role Jana Třísky

Jan Tříska, jeden z nejtalentovanějších herců generace 60. let, který si vysloužil přezdívku český Marlon Brando, zemřel v osmdesáti letech za nejasných...  celý článek

Jan Svěrák, Tereza Voříšková, Zdeněk Svěrák a Jan Tříska vypustili před...
Na Karlově mostě Jan Tříska vždy děkoval za džob, vzpomíná Jan Svěrák

Poprvé obsadil Jana Třísku do Obecné školy, podruhé do snímku Po strništi bos, který se zároveň stal hercovou poslední filmovou prací. „Škoda, odešel právě...  celý článek

Ze snímku Amityville: Probuzení
Pokladnice hrůzy. Horor v Amityville začne už svou dvanáctou kapitolu

Na samém počátku byl skutečný případ šestinásobné vraždy, na konci (zatím) stojí v pořadí už dvanáctá filmová verze, která přijde do kin pod názvem Amityville:...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.