RECENZE: Vladimír Mišík na novém albu překročil svůj stín

Jedním z nejvýraznějších hudebních momentů letošního roku je nové album Vladimíra Mišíka. Klasik stále dokáže tnout do živého, rozstesknit i roztančit mysl posluchače... a překvapivě zaujmout dosud neslyšenými polohami. Deska Jednou tě potkám je výtečná.

Třiačtyřicet let od debutu vydává letenský bard své druhé sólové album bez domovské kapely ETC...

Ve dvaasedmdesáti vsadit na kompletně nové tváře, to chce odvahu a nadhled, nota bene když desítkami let prověřený team je plný kamarádů, nikdy nezklamal a dál funguje pro živá vystoupení. A ještě tím spíš, že zpěvákova diskografie v podstatě nemá slabé místo. Krok do relativního neznáma se ovšem vyplatil, kromě fanoušků výsledek nejspíš ocení i noví kolemjdoucí.

Parta mladších, žánrově nezatížených, vynikajících hudebníků v čele s Petrem Ostrouchovem oblékla Mišíkovy typické písně do dobře padnoucích, nenápadných a hlavně přirozených šatů; ubylo riffů a elektriky, dominují kytary akustické, zhusta countryové.

Srovnání s Johny Cashem, jehož producent Rick Rubin na prahu smrti stihl překabátit a objevit pro mladou generaci, se nabízí, ale kulhá. Mišík zůstává Mišíkem jak ho známe, jen v centru dění nejsou spolu s ním jeho šikovní muzikantští přátelé, ale pouze on a písně.

Těm je podřízeno vše – není podstatné, kdo a na co hraje, ega jsou upozaděna, cílem je vyhovět textu a výrazu interpreta. Ne, že by ETC... byli exhibiční skupinou, i oni umí krášlit tak akorát, v tomto smyslu je nové album srovnatelné s předchozím Ztraceným podzimem. Ale síla je v detailech. A v oproštění se od zakořeněných schémat, potažmo hrozícího stereotypu.

Americký kluk z Letné

Peripetie Mišíkova životního příběhu, kdy před dvěma lety náhodou objevil svou americkou část rodiny, je dostatečně známá. „Já zpíval o slunečným hrobě v tý prapodivný době, kdy ruský tanky brázdily mou zem,“ pěje Vladimír v dojemném, autobiografickém duetu Brothers s vrstevníkem, „irským Mišíkem“ Paulem Bradym v roli jeho otce.

Je v tom volání po svobodě, touha malého kluka z Letné po tátovi, hrdost na americký kořen v krvi slovanského pěvce. Petr Ostrouchov, autor sedmi písní včetně této, producent a tahoun projektu vystihl a podtrhl Mišíkovu podstatu. A nenápadně posunul jeho písničkářství o něco dál od českého bigbítu a o něco blíž dnešní americké country – vlastně logicky.

Pohoda, která z celé kolekce dýchá, se obtiskla i do zpěvu – zvesela, bez manýry, jako by vycházel z radosti, že nám může předat písničky. A to je ještě jedna deviza alba, je nejpísničkovější ze všech dosavadních.

Úvodní Něco ve mně chrčí přemosťuje minulou a aktuální desku, typický bardův text („od baru k baru“) a zemitý doprovod bude při koncertech domovským ETC... sedět. Hned následující zhudebněná báseň Jiřího Ortena Zarmoucen v klidu ale už míří do nových sfér. „Rozkročen jako den, který časně vstane a tichý jako všechno, co je nadýchané,“ zpívá Mišík a posluchač pluje s ním. „Po horkém dni sotva se ploužím,“ to už je zase stará známá. 

Smutek i humor stárnoucího muže

A pak přijde singl Jednou, který dal jméno celé desce. Symbióza dvojznačné básně Václava Hraběte (setkání s vymodlenou milou nebo se smrtí) a citlivé hudební složky (Ostrouchov) představuje nejsilnější moment alba a jeden z vrcholů zpěvákovy kariéry. Je to přesně ten typ písně, který osloví každého vnímavého jedince bez ohledu na věk, pohlaví a životní styl. Smyčce, doprovodné vokály a westernová kytara, nic z toho od Mišíka neznáme... a nic z toho není samoúčelné. Mistrovské dílo silné v jednoduchosti. 

Jednou tě potkám

95 %

Vladimír Mišík

Protagonistovy přímočaré texty o flámech, o smuténkách stárnoucího muže nebo třeba rekruta, pěšáčka ve válce, se střídají se zhudebněnými obrazy básníků i takového zrna jako jsou intimní Bohuslav Reynek, bolavě poetický František Gellner v jedné ze svých mnoha podob (Kočky mňoukaly na střeše) a hlavně Jan Skácel, před jehož uhrančivou básní Most by snad smekli i zmínění mistři.

Nechybí ani humor v rozverné Jo, jo, jo, jo nebo v songu o vědmě, která věští přítomnost, textu tak typickém pro bezedný rezervoár nápadů Tomáše Belka, opět s hudbou Ostrouchova (skladatelský tandem, který stojí za některými staršími hity Sto zvířat).

Krůček od dokonalosti

Je nakonec dobře, že je na desce i jedná průměrná položka, upovídaný Devizový příslib, asi jediný text pro pamětníky bez nadčasového poselství. Jinak by bylo celé album až podezřele dokonalé.

A ještě jednou k písní Brothers.Její finále jako by shrnovalo onen uzavřený kruh. „Je to zvláštní pocit vědět, že nejsem sám, že za velikou louží sestru a bratry mám. Tak ať žije a vzkvétá po příští léta zázrakem nalezená pravda, náš rodinnej klan.“

Vladimír Mišík natočil k stáru úžasnou desku. Teď má splněno a může si ji už jen užívat. Aneb jak praví závěrečný, čtrnáctý song Slovanské tance: „Život je prázdný, láhev plná a Pán Bůh má rád šílence“.