„Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo; čekal jsem na světlo, a přišla temnota,“ zní biblický citát, jejž si v březnu 1939 napsala na okraj své partitury ke Concertinu pro housle, klarinet a orchestr tehdy čtyřiadvacetiletá Vítězslava Kaprálová.
Kromě tragédie, která postihla celou její vlast, se dočkala i trápení osobního – zůstala v Paříži, kde studovala a komponovala, téměř bez peněz, navíc zamilovaná do muže, jehož neschvalovali její rodiče.
Vítězslava Kaprálová
Netušila tehdy, že zlo a temnota jsou na vzestupu. A že do konce jejích dní zbývá jen pár měsíců. Její detailní životopis z pera Jiřího Macka, nazvaný prostě Vítězslava Kaprálová, se teď znovu objevuje na pultech, prvně vyšel v roce 1958.
„Skromnost, pokud šlo o hudbu, nebyla její silnou stránkou. Při tom, jak byla malá a drobná, byla úžasně sebevědomá a rázná – zejména když to někdo nečekal. Při prvním setkání ji lidé obyčejně přijímali s pobavenou něhou – dokud nenarazili na její pevnou vůli,“ napsal o ní Jiří Mucha v knize Podivné lásky.
Její svéhlavost byla patrná už v dětství, stejně jako hudební a literární talent. V osmi letech onemocněla tuberkulózou a z lázní, kde po léčbě pobývala, posílala rodičům literárně zdařilé popisy krajiny kolem léčebny. Jenže silnější byl vliv hudby, kterou malá Vitka nebo Viťulka, jak jí říkali, slýchala všude kolem.
Špunty mezi prsty
Matka i otec komponovali a učili, vlastnili soukromou hudební školu v brněnském Králově Poli. Jejich dcera složila svou první skladbu už v devíti letech. Prosadila si studium na konzervatoři, přestože měla krátké prsty a při cvičení na klavír si mezi ně musela dávat korkové špunty.
Nešla však studovat proto, aby po rodičích mohla převzít školu a dělat lektorku, zapsala se jako jedna z prvních žen v historii na skladbu a dirigování. Do roku 1935 studovala v Brně, pak následovaly dva pražské roky, během nichž se opět věnovala dirigování i skládání.
Úspěch střídal úspěch. A Kaprálová zamířila do Paříže.Tam potkala svoji velkou lásku, Bohuslava Martinů. Slavný skladatel už několik let v Paříži působil a měl kolem sebe spoustu kulturně činných známých a přátel.
Skladatel Bohuslav Martinů
Vítězslavě nejprve pomáhal se studiem, konzultovala s ním své skladby, vedl ji. Brzy se stali blízkými přáteli a poté jejich známost přerostla v lásku. Víme toho o ní málo – kromě odsudků, kterými je častovalo okolí, protože Martinů byl o pětadvacet let starší. A ženatý. Byl jí učitelem i vzorem, nešlo o poblouznění, ale o vztah, jenž oba intenzivně poznamenal.
Kaprálová, její sveřepost a oslnivý a průbojný talent pronikla třeba i do oceňovaného románu Skleněný pokoj Simona Mawera. Viťulka tu projde vilou Tugendhat a na mecenášském večírku hraje na klavír vlastní skladbu, aby se pár týdnů nato místní dámy pohoršovaly či jí záviděly, když se k nim donesou podrobnosti o jejím pařížském vztahu.
„Dovedla okouzlit, dovedla vzbudit lásku i respekt. Byla tak prostá, jak prostá a čistá je její hudba,“ píše o ní Macek v její biografii.
Zahalena tajemstvím
Vítězslava Kaprálová diriguje v roce 1937 Českou filharmonii
Kaprálová zkomponovala za krátkých pětadvacet let svého života přes čtyřicet skladeb v širokém rozpětí od klavírních přes vokální a orchestrální až po písně na vlastní texty či na texty tehdejších básníků.
Pařížské období, jakkoli bylo citově i existenčně složité, je přitom dvojnásobně bohaté na tvorbu, pracovala tu mnohem víc než v Brně a v Praze. Vznikly tu její klavírní variace i symfonická balada Ilena, které si Martinů velmi cenil.
Pařížský pobyt skladatelka několikrát přerušila, například kvůli poslední (aniž to tušila) cestě do Brna nebo pobytu v Londýně. Tam sama oddirigovala svou Vojenskou symfonietu, jež zahájila 16. festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu.
Sklidila nadšení posluchačů i kritiků. Po návratu do Paříže napsala dvě skladby k uctění památky Karla Čapka. A písňový cyklus Zpíváno do dálky.
Jiří Mucha v době 2. světové války
To už na ni doléhaly finanční těžkosti. Píše kratší a placené skladby, třeba vánočně zaměřené dílo pro pařížský rozhlas. Domů do okupované Prahy se vrátit nemůže, stipendium nedostává. Několik přátel jí nabídne, aby s nimi bydlela ve společné domácnosti. Je mezi nimi i Jiří Mucha, spisovatel a syn Alfonse Muchy.
Brzy se koná svatba. Jenže Vítězslava onemocní. Už dřív chtěla z válečné Evropy uprchnout do Ameriky, Jiří ještě uskuteční nějaké kroky k jejich emigraci, převeze Vítězslavu do Monpelieru, ale tam cesta končí. Vitka umírá dva měsíce po svatbě, 16. června 1940. Oficiální, avšak dodnes sporná diagnóza zní: tuberkulóza.
Poštovní známka s podobiznou skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové
Doba dílo Vítězslavy Kaprálové prověřila. Dodnes se hraje, rezonuje, žije. Od roku 1998 se o její odkaz stará společnost The Kapralova Society z Toronta, právě ona umožnila jeho kompletní vydání.
Její zakladatelka Karla Hartl navíc považuje skladby Kaprálové za studnici dalšího objevování. Z korespondence i z jiných zmínek plyne, že ne všechny autorčiny skladby byly nalezeny. I po sto letech tak osobnost Kaprálové obestírá nejen dramatický příběh a hodnotný odkaz, ale i tajemství.
