Ondřej Zajíc, jehož úspěchy jsou spojeny především s Idiotem, Tramvají do stanice Touha či Ibsenovým Eyolfkem, se pokusil na scéně Rokoka o "velké plátno".
Inscenace, jejíž stopáž dosahuje téměř půl čtvrté hodiny, by však potřebovala k větší přesvědčivosti silnou hereckou sestavu a kongeniální jevištní výtvarníky. Herců, kteří obstojí, je na scéně asi polovina, slušnou práci odvedl hudební skladatel Miki Jelínek, pochybnosti o souznění s předlohou lze mít do jisté míry u kostýmní výtvarnice Evy Petrikové a především u scénografa Adama Pitry. Nedomrlý růžový pokoj, kde se dvě dějství ze čtyř odehrávají, působí jako začátečnická variace nejistého studenta.
Zajíc inscenuje Čechova ve výrazně komediální poloze - proti tomu by Anton Pavlovič jistě nic nenamítal, herecky jiskří obě dcery Raněvské, vlastní i ta nevlastní. Starší Varju vykresluje Lenka Vlasáková-Tobiášová s takovou mírou talentu a jevištního vkusu, že ji lze označit za přírodní úkaz. Ať se kolem děje cokoliv divadelně nepatřičného, vypluje z toho herečka s odzbrojující spontaneitou a samozřejmou niterností. Také mladší Aňa (Lucie Vondráčková) přesvědčí přirozeným dívčím půvabem a uvolněností. I když ve svých partech nepředvedou nic překvapivého, diváka nezarmoutí či nevkusem nepobouří zkušení herci Vladimír Ráž jako unavený a důstojně subalterní komorník Firs či Zdeněk Dušek, který s bodrou rustikálností ztvárňuje statkáře Simeonova-Piščika.
Největším kamenem úrazu je obsazení stěžejních rolí Raněvské a Lopachina. Střet odcházejícího a nastupujícího (Raněvská višňový sad ztrácí, Lopachin ho kupuje) vyznívá jako pokleslá karikatura.
Barboru Lukešovou jsem zatím vždy viděl hrát s niterným "angažmá", tentokrát ztvárnila jednu z nejslavnějších čechovovských postav s povrchně ordinérní falší, spoutaná navíc v křeči jakoby cizineckého přízvuku. Marcel Rošetzký nepřipomíná nastupující dravou sílu venkovského Ruska ani náhodou, svým psychofyzickým typem se hodí spíš ke ztvárňovaní dekadentních hejsků. Ondřej Pavelka v komediální variaci na Gajeva, bratra Raněvské, profesně obstál, jeho postava však jako by do inscenace zabloudila odjinud.
Nemohu si odpustit jednu výtku, možná staromilsky hnidopišskou. Víří-li během celého třetího dějství v pozadí pokojíku taneční rej, nelze ho pozorovat úzkým průzorem, který umožní sledovat dění maximálně třetině publika. "Rokokový" Višňový sad se příliš do paměti nevpíše, zvláště zalétají-li vzpomínky k Raněvské Emílie Vášáryové, Somrovu či Chudíkovu Gajevovi, ale také k lopachinovským kreacím Pavla Landovského a Miroslava Etzlera, k mladistvé kontaktnosti ostravských nebo k výsostným scénografiím Aleše Votavy (v Bratislavě) i Guy-Clauda Francoise (Za branou).
Nebuďme však nespravedliví, připomínané ztvárnění obou dívčích partů patří k tomu nejoriginálnějšímu z nevyrovnané čechovovské féerie. Jednou se na výkony Vlasákové a Vondráčkové bude možná také s uznáním vzpomínat.
|
A. P. Čechov: Višňový sad | |
| překlad | Leoš Suchařípa |
| režie | Ondřej Zajíc |
| scéna | Adam Pitra |
| kostýmy | Eva Petriková |
| hudba | Miki Jelínek |
|
Premiéra 1. března | |
