Švýcarský dramatik, skeptik se sarkastickým humorem, je také autorem známého citátu: "Vzhledem ke šlendriánu tohoto století se pro nás hodí už jen komedie." Friedrich Dürrenmatt proslul nejvíce jako sžíravý společenský kritik, mistr krutých paradoxů, jenž soudil, že svět stěží může být napraven, všechny změny vedou pouze k udržování statutu quo, ne-li ještě k něčemu horšímu.
Do českého prostředí se Dürrenmatt dostal zásluhou Jana Wericha, který v Divadle ABC v roce 1959 zariskoval uvedením jeho provokativní hry Návštěva staré dámy. A přestože tehdejší tendenční kritiku rozčiloval autorův pesismus, "absence víry v člověka", divadelní dramaturgové pochopili potenciál jeho her a po celá šedesátá léta pak kusy švýcarského dramatika patřily k těm nejatraktivnějším.
"Dürrenmatt koresponduje s českým vědomím malosti a nedostatečnosti, s postavením malého národa ohrožovaného velkými totalitarismy, s jeho odporem ke všem formám manipulace, svazující v oblasti umění kulturněpolitickými direktivami - požadavkem stranickosti umění, poskytováním závazných řešení společenských problémů a s povinným vzorem metody socialistického realismu. A koresponduje ve specifické poloze i s českým smyslem pro černý šibeniční humor, pro to, co bych si dovolil pojmenovat jako radostný katastrofismus."
Takto postihl tuzemskou oblibu Dürrenmatta teatrolog Zdeněk Hořínek v doslovu čerstvě vydaného výboru autorových her z produkce Divadelního ústavu.
Herkulův boj s byrokracií
Taková je i hra Herkules a Augiášův chlív z roku 1962. Dramatik si v ní bere za zápletku mýtus o páté práci antického reka. Vykydat hnůj z Elidy se však ukáže jako nemožné - veškerou hrdinovu práci zabrzdí byrokratická mašinerie, a jak se nakonec ukáže, odhnojení si vlastně nepřejí ani sami Elidští - mrva je totiž nejen všude kolem, ale především v jejich hlavách.
Nebohý Herkules se nadto topí v dluzích, a je tak nucen vydělávat si jako živá atrakce v cirkuse a vypadá to, že jej opouští jeho žena.
"Je to hra, která nestárne. Parodický, groteskní a satirický Dürrenmattův pohled v ní konfrontuje Herkula, největšího z řeckých hrdinů, s malými poměry, typickými pro naši současnost. Ukazuje se, že daleko většími a nezvladatelnějšími protivníky, než jaké představovaly mytické příšery klasického období, je byrokracie složitého mechanismu moderního státního aparátu," popisuje dramaturg divadla Tomáš Vondrovic.
Režisér Jaroslav Brabec se však na text podíval z jiného úhlu. "Přiznávám, že jakkoli je Dürrenmatt vynikající autor, není to dramatik mého srdce. Myslím, že mu dobře rozumím, ale tak, jak je hra napsána, bych ji inscenovat nechtěl. Víc mě zajímají příběhy, které jsou podávány přes emoce, a působí proto silněji," vysvětluje Brabec, který si také tímto klíčem odemkl Dürrenmattovu hru.
"Akcent není kladen na politické motivy, ale na lidský příběh Herkula a jeho milé Deianeiry. V osudu Herkula nevidím skepsi, ale naději. Poselství, že osobní statečnost nemusí být vykládána jen nějakým politickým činem," říká režisér.
Přesto si Brabec nemyslí, že by hru svým výkladem převrátil naruby. "Dürrenmattově koncepci není má interpretace tak vzdálená, ale je třeba si uvědomit, že od premiéry tohoto textu uplynulo více než čtyřicet let," konstatuje Brabec.
Hnůj, který se nafukuje
Autor jako výpravu předepisuje kvádry hnoje, které mají připomínat alpské štíty rodného Švýcarska, Elidští mají mít švýcarské selské masky, ustrojení Řeků má být co "nejřečtější". V pojetí Jaroslava Brabce a scénografa Šimona Cabana bude elidský hnůj nafukovací a bude tak moci na scéně pořádně nabývat a "kynout", elidské dojnice zastoupí obří nafukovací rukavice.
Jiné budou rovněž kostýmy. Pověstnou Herkulovu lví kůži v dílnách podle návrhu Simony Rybákové vyrobili z igelitu, stejným materiálem jsou vycpány i kostýmy dam. "Jde o výraznou výtvarnou stylizaci, jiné světlo na hru také vrhá obsazení, do role Herkula jsem obsadil Oldřicha Vlacha," doplňuje Brabec.
Deianeiru alternují Jana Marková s Andreou Elsnerovou, Augiáše hraje Jaroslav Satoranský, Kambýsa Václav Vydra. Pro režiséra a kameramana Jaroslava Brabce je Herkules a Augiášův chlív již druhou prací ve vinohradském divadle, první na velkém jevišti.
Práce na divadle Brabce baví, neděsí jej nefixovanost věci, s níž bojoval například Miloš Forman, když při práci na Dobře placené procházce zjišťoval, že je každý den něco jinak. "Podle mého je zrovna tohle na divadle to nejkrásnější," říká Brabec.
