Vím už, že zodpovědnost dál ponesu jen já

  • 2
Výjimečně si vyměnili role. Jedenadevadesátiletý Otakar Vávra tráví prázdniny ve střižně, kam prý si nosí vlastní minerálku i se skleničkou: dokončuje svůj jubilejní, v pořadí padesátý film, tentokrát dokument - osobní vyznání o Praze. A jeho o čtyřicet let mladší životní partnerka Jitka Němcová se stará "o tři mimina", jak žertem říká Vávrovi, kočce Čárlině a psu Karlovi.

Festivalové jízdy mám za sebou, říká o cestách se svým televizním filmem Hodina pravdy od Říma po Remeš, kde dostala dvě hlavní ceny. A v posledních dnech uklízí bláto z vyplavené chalupy.

Potkáváte se vůbec doma? Třeba u televize?
Vávra má záviděníhodnou schopnost před obrazovkou usínat, ten si u televize schrupne, kdykoli se nudí, což já bohužel nedokážu, to je mé neštěstí. Já umím usnout spíš u muziky. Jinak máme každý svůj pokoj a ten největší patří našim zvířatům. Ale každý den spolu posnídáme, to je náš pravidelný rituál, který si oba vychutnáváme. Pak už se nemusíme třeba celý den vidět. Ostatně Vávra má ještě jednu výhodu - když ode mě něco slyšet nechce, tváří se, že neslyší.

Co vlastně dělá česká režisérka, když právě netočí?
Myje okna, přestavuje nábytek, dělá generální úklid a pořádek v účtech, probírá upomínky a penále. Na zatopené chalupě jsem vyklízela sklep, dokonce jsem vykopala odvodňovací kanál, a když přijeli hasiči, divili se: Kdo vám to udělal, mladá paní, ten si ale musel dát práci! Já se nepřiznala, přece jen už jsem to bláto ze sebe spláchla a hrála si na dámu. Taky zavolám častěji mamince, píšu další scénář a chystám se na natáčení. V lednu budu točit jednu Šiktancovu pohádku a mám režírovat scénář Lucie Konečné, absolventky FAMU.

Jitka Němcová (1950)

Scenáristka, filmová a televizní režisérka, pedagog FAMU. Po studiu na FAMU stipendium v Římě, spolupráce s režisérem F. Fellinim. Dlouholetá spolupráce s ČST, později ČT - inscenace, povídky, pohádky , zábavné pořady ad. Mj. cyklus Uctivá poklona, pane Kohn, zábavný pořad Abeceda, seriál Přejděte na druhou stranu", Milostný románek se vším možným, Starosta má starosti, Dědek Bárta a Gen: Otakar Vávra. Inscenace a televizní filmy (charakteristické smyslem pro humor a absurditu, zasazené do životní reality) Pokoj pro dva, Prezident a anděl, O babě hladové, Zabíjačka, Revue za šest korun (ocenění na MF v Montreaux). Posledním úspěchem pohádka Nevěsta pro Paddyho, která získala v letošním roce Cenu O. Hoffmana.

Jitka Němcová objevuje žánr mystifikace, iluze přímého přenosu, při níž nastudovaná inscenace působí, jako by se příběh odehrával právě teď. S promyšleným střihem vytváří iluzi, že to, co divák sleduje v televizi, je pravda (tak jako záběry life z jugoslávské války). Tím dosahuje napětí i aktivizování všech pasivních televizních diváků, přestože je zachována klasická aristotelovská stavba. Této metody využila např. v inscenaci Taneční zábava. Kromě televizních filmů a inscenací natáčí medailónky a koncerty zpěváků (Karel Gott, Eva Pilarová, Helena Vondráčková), portréty spisovatelů (Eva Kantůrková, Lenka Procházková, Eda Kriseová, Arnošt Lustig, Jan Trefulka, Pavel Tigrid). V současné době režisérka začíná natáčet novou televizní detektivku.
Z čeho žijete?
Z ušetřených peněz, naštěstí žiju skromně, na čaji s rumem (smích). Ale takhle to v naší profesi prostě chodí, pracujete nárazově, třeba pět let nic moc, pak sice dostanete větší nabídku, jenže v tu ránu vám zase vyletí daně. A Vávra má vlastně jen svou penzi.

Musí přece dostávat za vysílání svých starších filmů úžasné tantiémy?
(smích) Ty jsou opravdu úžasné, vynesou mu tak osm devět tisíc ročně. Nezapomeňte, že Vávrovy filmy vznikaly vesměs do roku 1990. Dělám si z něho legraci, že mu to vlastně znárodnili, to má za to.

Ale také oba učíte na FAMU.
Učili jsme. Teď jsou prázdniny a pak se uvidí. Smlouvu máme jen do září, na FAMU se chystají změny. Šla jsem sice do konkurzu na šéfa katedry režie, kde jsem dosud dělala asistentku a vedla první ročník, do životopisu jsem mimo jiné napsala, že jsem nikdy nebyla v KSČ ani jiné zločinecké organizaci, ale asi to nebylo pravé místo pro humor. Konkurz vyhrál Dušan Trančík, záleží na něm, komu z pedagogů smlouvy prodlouží. Své studenty ještě teď v srpnu připravuji na ateliérová cvičení. Oni za námi beztak chodí sami.

Kam chodí - myslíte k vám do bytu?
Ano, sedí u nás doma, povídají si s Vávrou a někteří, nejvíc je jich z bývalé Jugoslávie, dokonce přišli s tím, že by si brali soukromé hodiny.

Zastáváte názor, že s talentem mladí posluchači přicházejí, naučit je můžete řemeslo. Neslyšela jste někdy výtku, třeba i od Vávry, že pouhé řemeslo, od televizní zábavy po reklamy, je práce pro filmaře nedůstojná?
Ne, neslyšela, a od Vávry už vůbec ne - ten ani netuší, co byl třeba pořad Basta fidli, který jsem dělala na Nově. Navíc já si nemyslím, že je to práce nedůstojná - jednak tyhle věci vyvažuji dramatickou televizní tvorbou, jednak vím, kolik dřiny ta zdánlivě tuctová práce pro obživu obnáší. Jen ať si to lidi zkusí, ať se to naučí. Dělám třeba Noc s Andělem. Víte, jak je náročný přímý přenos? Nicméně má i své výhody. Jednou jsem tahle prostřednictvím Pavla Anděla mohla Vávrovi naživo vzkázat, aby nezapomněl nakrmit kočku.

Vyzkoušela jste si i reklamu?
Dvě, o aerolinkách, a zjistila jsem, že na tohle opravdu nemám. Deset lidí vám věčně stojí za zadkem, do všeho mluví, ačkoli vůbec netuší, jak se staví záběr - ne, to není pro mě. Možná ti nejlepší, kteří si už v reklamě udělali jméno, jsou pod menším tlakem, ale i tak jim tuhle příšernou práci vůbec nezávidím.

Mezi režiséry jsou ženy stále v menšině. Připadáte si emancipovaná?
V žádném případě nejsem feministka. Jsem prostě ženská, která si užívala, a jak se hormony zklidnily, o to víc se vrhá na práci. Nicméně pravda je, že v profesi se s námi pánové nemazlí. Běda, kdyby na place žena přiznala, že jí není dobře, v tu ránu na ni muži zaútočí, takzvaně jí to dají sežrat. Na druhé straně to bývalo horší, pánové trochu změkli, jako by se z nich staly holky - a z nás chlapi. Pro mě ovšem ta chlapská role není nic nového, vím, co všechno mám na krku, musím tedy odjakživa uvažovat trochu jinak než tradiční ženy. Koneckonců péče o tři "mimina" mě aspoň udržuje pořád mladou (smích). Jen občas mě přepadne smutek, protože jsem si konečně musela otevřeně přiznat, že nadále ponesu zodpovědnost za ně za všechny už jenom já. Ale co, život je boj.

NĚMCOVÁ A POLITIKA:
Zažívám letní útlum, znásobený ještě útlumem z výsledků voleb. Mimochodem mě na volebním obvodě neměli zapsanou, dopsali mě tužkou, takže ani nevím, zda jsem volila právoplatně. Zato Vávra mohl volit klidně dvakrát. A takhle to s touhle vládou bude celé čtyři roky.

NĚMCOVÁ A VÁVRA:
Tvoříme naprosté protiklady. Máme společnou jen slabost pro hezké věci, hezké filmy. A společný smysl pro humor, ten nás drží. To je součást nové kvality soužití. Vávra si klidně usne, já na sebe beru jeho starosti, ale když mu to vytknu, vždycky mě odbourá nějakým fórem.

Litujete se?
Strašně! Brečím, že jsem na všechno sama, obtěžuju s tím kamarády a pak je zase odháním, protože si všechno radši udělám po svém. A když potřebuju povzbuzení, sama sebe pochválím nebo sama sobě posílám pohledy: Ahoj, Jitko, jsi prima holka, chtěla bych s tebou kamarádit. - Zkuste to, pomáhá to.

Když jste se rozhodla pro život se svým tehdejším pedagogem Otakarem Vávrou, vám bylo čtyřiadvacet, jemu čtyřiašedesát. Poznali jste žárlivost?
Ne, Vávra nežárlí, na to on je velice noblesní.

Já myslela žárlivost profesní. Cožpak neexistuje řevnivost dvou režisérů?
Sama jsem si to ztížila, některé děti mají slavné rodiče, já si to riziko vybrala dobrovolně. Ale my jsme od sebe tak daleko, jsme tak rozdílní, že na svou práci nežárlíme. A hlavně nikdy nic neděláme společně. Právě proto, že si Vávrovu silnou autoritu uvědomuji, trvám odjakživa na tom, že ho ke své práci nepustím. Nedám mu číst svůj scénář, nepustím mu svůj film, neradím se s ním. Vím, že by se v tom šťoural, a já bych to už nedala dohromady, nechci se nechat ovlivnit. Naopak Vávrovi můj pohled nevadí, chce se mnou probírat všechno, co napíše.

V čem jste ještě každý jiný?
Ve všem. Vávra je logický, systematický, flegmatický, ukázněný, já jsem hysterická, nervní, impulzivní. Tvoříme naprosté protiklady. Máme společnou jen slabost pro hezké věci, hezké filmy. A společný smysl pro humor, ten nás drží. To je součást nové kvality soužití, v niž přeroste láska. Vávra si klidně usne, já na sebe beru jeho starosti, ale když mu to vytknu, vždycky mě odbourá nějakým fórem.

Závidíte mu něco?
Jeho krásné stáří. Takové bych taky chtěla mít: má kolem sebe zvířata, já dobře vařím, on si pořád kupuje nové knížky a pořád čte. Nikdy není sám.

A co vy - nezaskočíte si s někdy na dámskou sešlost s dortíky?
Já? Zbláznila jste se? Babince tedy nevedu. Ostatně začínám být docela ráda sama, což je důsledek profese, kdy na vás pořád někdo mluví. Baví mě být doma a poslouchat, jak Vávra nahlas předčítá našemu psu Karlovi knihy, což ho natolik zabaví, že nevyžaduje hry s balonkem. Karel má díky Vávrovi dobrý literární vkus, nejnověji si oblíbil Maupassanta (smích).

Působíte tak vyrovnaně, zlobí vás vůbec něco?
Zažívám obvyklý letní útlum, znásobený ještě útlumem z výsledků voleb. Mimochodem, mě na volebním obvodě neměli zapsanou, dopsali mě tužkou, takže ani nevím, zda jsem volila právoplatně, kdežto Vávru vedli dokonce na dvou místech, mohl by teoreticky volit dvakrát. A tahle to bude za nové vlády vypadat celé čtyři roky. Štve mě taky, že v České televizi potkávám samé úředníky, kteří sice desetkrát uctivě pozdraví v nejistotě, co s nimi bude, ale bojím se, že tu budou dál rozhodovat. Štve mě, že mě bolí záda, když ráno vstávám z postele, a že Vávra není aspoň o deset nebo radši o dvacet let mladší. A taky mě štve, že se nemám moc ráda; měla bych být na sebe hodnější.

Tak si udělejte nějakou ženskou radost, kupte si parfém nebo nový kostýmek.
Jenže mě nebaví nakupovat. Radši pracuju, trávím čas se zvířaty, dívám se na řeku. Jedině snad pořádně velké, hezké auto, to by mi udělalo radost.

Režisérka Jitka Němcová.

,