Přerostlé a příliš inteligentní devítileté dítě jako zrcadlo pokrytecké společnosti a výsměch všem jejím maloměšťáckým neduhům. Tak stvořil před téměř devadesáti lety francouzský dramatik Roger Vitrac postavu Viktora, kterou vetkl do frašky Viktor aneb Dítka u moci. Autor ji uvedl v pařížském avantgardním Divadle Alfreda Jarryho, pro které se tato premiéra symbolicky stala zároveň posledním představením.
Vitracův nejznámější kus je nyní považován za vlajkové dílo surrealistické dramatiky. Na scénu pražského Divadla v Dlouhé ho spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem přivedl hostující režisér Jan Mikulášek. Ten sám naznačil, že práce na Viktorovi je pro něj nezvykem, oproti jeho současné tvorbě v domovském Divadle Na zábradlí zde totiž musí pracovat s pevným textem.
Do současné tvorby Zábradlí však nemá Viktor zas tak daleko, i když dialogy nevznikly řízenou improvizací celého týmu, ve výsledku to vyjde skoro nastejno. Vitrac vytvořil mozaiku pitoreskních scén a hovorů, jejichž hlavním smyslem bylo zaútočit na diváka, šokovat ho, vyděsit. „Viktore, dej všem pusu a jdi spát,“ nabádají nezvedeného a příliš inteligentního synka rodiče poté, co v pokřivené společnosti opět cosi nevhodného pronesl. „A s kým?“ táže se s dětskou naivitou Viktor (Jan Meduna).
Marek Cpin tentokrát navrhl nezvykle sterilní a zářivou scénu, které dominuje uprostřed zavěšený lustr z paroží a která silně kontrastuje s naddimenzovanými kostýmy postav. Vedle zajímavé výtvarné stránky zaujme výkon Veroniky Lazorčákové v roli Viktorovy šestileté kamarádky Ester a Jiří Wohanka jako oslizlý kníratý generál.
Viktor aneb Dítka u mociDivadlo v Dlouhé premiéra 11. června 2015 režie: Jan Mikulášek hrají: Jan Meduna, Helena Dvořáková, Robert Mikluš, Klára Sedláčková-Oltová, Magdalena Zimová, Veronika Lazorčáková, Tomáš Turek, Jiří Wohanka, Marie Turková |
Tvůrci původní text silně proškrtali, aby jej zbavili přehršle dobových narážek. I tak však před diváka předložili jen těžko stravitelné a ještě hůře snesitelné dílo. Ten v něm může rozklíčovat asi jen výsměch nabubřelé společenské masce, kterou si na sebe ráda bere vyšší třída. Právě takové věčné téma však v mnohem lepší a krystaličtější podobě nabízí například čerstvě uvedený Misantrop v pražském Švandově divadle.
Dále pak Vitracovy četné pokusy diváka šokovat, ať už jde o dámu trpící ve stresových situacích nadměrnými větry či generálův striptýz, bohužel s dobou trochu vyčpěly a dnešní publikum zvyklé na ledacos už ze sedadel nezdvihnou.
„Viktor je možná hra nepříjemná. A všichni víme, že nepříjemný pocit je nepřítelem potěšení. Ale kdo brání obecenstvu, aby čerpalo své potěšení na úkor autora?“ napsal ke hře sám Vitrac. To bude možná pro diváky jediná cesta.
