Srazy abiturientů skýtají bohatý materiál k zamyšlení nad lidskými osudy a nenaplněnými tužbami. Oživují zpětně někdejší studentské lásky, a naopak smrt nám zjevují v podobě nepřítomných spolužáků, kteří navždy odešli.
S tématem, k jehož zpracování je kromě spisovatelského fortelu zapotřebí i jistá životní zkušenost, se Viewegh vypořádal se ctí. Dokáže mistrně komponovat, je bystrým pozorovatelem všednodenního života a tyto "technické" přednosti i nyní dokonale uplatnil.
Čtenář má zprvu pocit, že se možná ztratí v množství krátkých kapitol, nadepsaných jmény jednotlivých postav. Z jejich perspektivy nám však autor záhy jasně narýsuje několik životních příběhů studentů střední školy, jež se počaly odehrávat před dvaceti roky za dob reálného socialismu a pokračují dodnes.
Snad jen s výjimkou autobiograficky kýčovitého vyústění románu Báječná léta s Klausem bylo ve Vieweghově tvorbě neustále znát, že zobrazení banality partnerských, rodinných a vůbec mezilidských vztahů nevyjadřuje autorův jednoznačný souhlas s touto banalitou. Viewegh se pokoušel z ní vystoupit.
Snažil se pohlédnout na maloměšťácké i jiné přežívající struktury očima jedince, který jim zcela nepodlehl. Hodlal k nim zachovat pokud možno ironický odstup, chtěl se dívat zvnějšku. Což se mu nejednou dařilo, ale nejspíš právě za to si vykoledoval útoky od mravokárců. Občas však přece jen jako kdyby v sobě nenacházel dosti cynismu, potřebného k tomu, aby s banalitou světa zúčtoval literárně zcela přesvědčivým způsobem.
Hodná ocenění je proto zejména míra ironického nadhledu, s jakou Viewegh ve Vybíjené zachází třeba se zkrachovalým manželstvím Evy a Jeffa. Jak hodnotí prestižní Evino zaměstnání právničky u zahraniční firmy, které není ničím víc než "kultivovaným zabíjením času". Nebo jak dalšímu ze spolužáků, nyní učiteli, jde čím dál víc na nervy práce ve škole, v tomto "muzeu vlastního mládí".
Z Vybíjené k nám nepromlouvají úsměvné, leč přece jen až příliš lítostivé pocity rozvedeného otce jako z románu Zapisovatelé otcovský lásky. Navíc lze uvítat, že počínaje loňským Případem nevěrné Kláry dokáže Viewegh rozehrát milostné vztahy svých postav nesentimentálním způsobem. Snad jako by pro svůj erotický labyrint čerpal inspiraci ve francouzském libertinském písemnictví.
Ve Vybíjené to dokládá mimo jiné utajená ztráta Evina panenství se středoškolským pedagogem, která vyjde najevo až po letech. Nehezká spolužačka Hujerová, nechtěně počatá na čtyřsedadle autobusu, jež sní o životním partnerovi a chutě se oddává autoerotickým činnostem, je jednou z nejplastičtěji vymodelovaných figur ve Vieweghově tvorbě vůbec.
Jistěže pro mnohé zůstanou Báječná léta pod psa literární laťkou, kterou autor nasadil vysoko a nikdy nepřekonal. Vybíjená neúčtuje ani s komunismem, ani s Klausem či kýmkoliv jiným, politický rozměr knihy je vlastně shrnut ve stroze nepolitickém konstatování Hujerové: "Co jsou politikovi platné krásné vize, když má křivý úsměv a tři brady?"
Milostné vztahy jsou vybíjená, při níž se vždy někdo ocitne mimo hru. Život je vybíjená, při které se jednou ocitneme mimo hru všichni. Ne, Vieweghův humor se v jeho novém románu neztratil. Jenom vyzrál natolik, že zahrnuje i notnou dávku smutku. Označovat Michala Viewegha i nadále jen jako komerčně úspěšného autora "středního proudu" by bylo kálením do vlastního literárního hnízda.
|
UKÁZKA Z KNIHY VYBÍJENÁ |
| Všechno je to tak předvídatelné. Ze začátku všichni překypují sebevědomím, jenže když vidí, že se na jejím zdrženlivém postoji nic nemění, bublina splaskne. Začnou se k ní chovat jako k nadřízené, začnou se jí bát. Pořád se ptají, jestli jí to jídlo chutná, jestli jí nic nechybí a co by pro ni mohli udělat. Udělají prý cokoliv. Snad by před ní padli i na kolena. Copak jí takoví muži mohou imponovat? Je to únavné. Směšné. Možná nejpřesněji to kdysi vyjádřil Skippy: Všichni jsme z tebe předposraní. Sama by to takhle neřekla (nikdy nemluví sprostě), ale něco na tom je. Copak se vážně nenajde někdo, kdo by z ní nebyl... předposraný? Představovala by si to úplně jinak. Představuješ si to jako Hurvínek válku! křičel na ni jednou před rozvodem Jeff, celý bez sebe vzteky. Někdy mívá bláznivý sen: kdosi zazvoní a ona jde v županu otevřít. Za dveřmi stojí neznámý muž; pozdraví ji očima. Ona ustoupí, muž vejde a pomůže jí s balením: ona otvírá skříně, vyndává ramínka s šatstvem a on je skládá do kufrů. Za celou dobu nikdo z nich nepromluví. Její dcera Alice se na ni tázavě podívá, ale ona jí pohledem naznačí, že je všechno v pořádku. Muž zavře kufry, uchopí ten větší a vezme Alici za ruku. Ona nese druhý kufr. Beze spěchu sejdou k autu a muž je odveze do svého domu... Všechno se tak obtížně vysvětluje. Všechno je v komunikaci, říkával Jeff. "Komunikuj se mnou! Mluv! Jak mám tvoje tajuplný ženský pocity respektovat, když se mi je ani nepokusíš popsat? Jak se v tobě má člověk doprdele vyznat?" Alice jí vyčítá, že v poslední době tráví ráno v koupelně čím dál víc času. Asi má pravdu, neměří si to. Seznam různých kosmetických nedostatků, které je třeba každé ráno nějak ošetřit či alespoň zakrýt, roste teď po čtyřicítce tak rychle, až ji to začíná zneklidňovat. V osmnácti jí ranní toaleta netrvala ani pět minut: vyčistila si zuby, opláchla obličej studenou vodou, natřela se prvním krémem, který na umývadle našla, projela si vlasy kartáčem - a všichni jí pak celý den říkali, jak je krásná. Když v sobotu ráno sešla dolů do kuchyně ke společné snídani, na otcově tváři se pokaždé objevilo radostné překvapení, téměř úžas. Až jí to vůči mámě připadalo netaktní. Někdy dokonce odložil rozečtené noviny a pozoroval, jak se pokouší smontovat jednotlivé díly kuchyňského robota, aby si mohla ze tří žlutozelených kubánských pomerančů udělat čerstvý džus. "Je vůbec možný, Alenko, že jsme v tom špinavym bungalovu na Makarský mohli počít něco takhle pěknýho?" říká. Vstane, jemně dceru odstrčí a sestaví odšťavňovač sám. "Taky to nechápu," odpovídá Evina matka s úsměvem. "Vůbec nebyl špinavej," pošeptá Evě. "To si táta vymejšlí..." Připadá jí, jako by to bylo včera. Dneska stráví v koupelně celou hodinu a po příchodu do kuchyně jí Alice řekne, že si má nechat vybělit zuby a na váčky pod očima přikládat pytlík od zeleného čaje. "A pokud ses opravdu rozhodla rezignovat na jakýkoli účes, měla bys nosit šátek!" Někdy jí připadá, že se dcera začíná vyjadřovat jako Tom. Večer bývá skoro vždy doma. Chodila na jógu pro začátečníky, ale po půl roce toho nechala: ty polohy jí připadaly legrační, což musela před zapálenou cvičitelkou skrývat. Paradoxně ji to definitivně přestalo bavit ve chvíli, kdy úspěšně zvládla první složitější cviky. Cvičitelka ji chválila a dávala za příklad, ale Eva si v těch nepřirozených pozicích připadala trapně. Můžu se klidně stavět na hlavu, ale stejně zůstanu rozvedená, říkala si v duchu. Ráda luští křížovky, plete a často se dívá na televizi, ať už si o tom každý myslí, co chce. Raději než hrané filmy má dokumentární a zejména cestopisné pořady. Cestománii si jen málokdy nechá ujít. Nikdy nebyla žádná velká turistka a cestování ji ve skutečnosti příliš neláká (co mě vlastně v životě ještě láká? ptá se někdy sama sebe), ale čas od času si představuje, jak by vypadal její život, kdyby se narodila v nějaké úplně jiné zemi. |
