Tím spíš je nesrozumitelná glosa v 22. čísle Kritické přílohy Revolver Revue, kde pisatel „M“ tvrdí, že Viewegh je variací tuzemské příhody „o tom, jak nadaný vykuk k moci či slávě přišel a pak postupně začal ubírat kyslík těm, kteří mu na výsluní z různých důvodů pomáhali“. Tohle silné prohlášení mělo být rozvedeno. Kdo konkrétně a v čem pomáhal Vieweghovi? Kdy a komu on začal ubírat kyslík? Nesporné je, že počátkem 90. let Vieweghovi pomohlo nakladatelství Československý, později Český spisovatel: uvedlo jej na scénu. Jenže ekonomicky stále vratší, dnes dávno neexistující podnik svého autora - vzhledem k počtu prodaných výtisků jeho románů Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách - neuvěřitelně odíral. Pak Viewegh přešel k nakladatelství Petrov, jemuž šéfuje Martin Pluháček. Toho ještě nikdo na světě neslyšel si stěžovat, že mu Viewegh ubírá kyslík. Kdo tedy zbývá: novináři a kritici, kteří Viewegha pomohli zviditelnit? Jiní autoři? Kteří? A proč?
Na Kritické Příloze RR, která se ostře - a často i přínosně - vymezuje proti podbízivosti a svatouškovství domácí kulturní scény, je zajímavé, že sama není schopna se trendům, jež kritizuje, důsledně vyhnout. Viz i její nová grafika přední strany obálky. Jde o evidentní změnu k horšímu: rozbití vizuálním i obsahovým chaosem titulků a jmen, optické potlačení názvu periodika, těkavý atak na oči. Přesně tohle můžeme sledovat na české novinové i časopisecké scéně obecně.
Ještě jeden spisovatel a peníze: Jáchym Topol. Nedávno jsem s ním hovořil o tom, jak nahlíží českou společnost. Do konečné verze interview se nevešla následující pasáž: „Před časem se začalo říkat, že několik českých spisovatelů dostane od ministerstva kultury grant. V kuloárech se nejdřív mluvilo o sto tisíci korunách, což mi přišlo jako docela velkorysá věc. Nakonec to dopadlo tak, že padesát tisíc dostal nakladatel na výrobu, a padesát tisíc jsem obdržel já. Zaradoval jsem se: román za to sice nenapíšu, ale aspoň zaplatím složenky. Když mi ovšem vyšla Noční práce, na kterou se ty peníze vázaly, zjistil jsem, že grant byl vlastně už součástí honoráře. To je vrchol škrholovský směšnosti.“
Jáchym Topol si zkrátka myslel, že grant je totéž, co tvůrčí stipendium. Taková stipendia v minulosti obdržel z Německa a z Francie: odjel do té země a na určeném místě psal. Nikdo po něm nechtěl složení účtu, zda něco vytvořil, či ne. Když mu pak kniha vyšla - ať doma, nebo v cizině její překlady, dostal od nakladatelů běžně zaplaceno. Kdežto padesát tisíc z Dostálova úřadu mu bylo „odečteno“ z honoráře za Noční práci. Topol se cítí domácími poměry dotčen. Nedivme se mu tak: vždyť není mezi českými spisovateli jediný, kdo mohl svá díla napsat či dokončit právě díky zahraničním stipendiím. Právě podíl Německa na české literatuře devadesátých let by měl být zdokumentován. Mohlo by to být zajímavé čtení.
- sobota 11. května 2002
- 1
