Tématem k diskusi je už samotná koncepce. Není sice špatný nápad prostřídat výpovědi mluvčích vždy z opačného konce politického spektra a také idea stejným způsobem rozdělit i novinářské síly není od věci. Atraktivitě knihy by ovšem nepochybně velmi prospělo, kdyby v rámci jednotlivých rozhovorů byly politické postoje „křížem“, tedy aby komunistickému aparátčikovi vždy kladl otázky novinář pravicověji zaměřený a naopak.
Ale dobrá, berme knihu tak, jak ji editoři Dušan Spáčil (za „proreformní“ stranu) a Karel Sýs (za žurnalistický okruh Haló novin) vymysleli. Jako zpovídaní byli vybráni coby zástupci minulého režimu Jan Fojtík, Miloš Jakeš, Oskar Krejčí, Miroslav Štěpán a Miroslav Vacek, za „revolucionáře“ Valtr Komárek, Michael Kocáb, Ladislav Kantor, Jiří Dienstbier a Pavel Bratinka.
Ministr Kocáb: komunisté jsou zločinecká organizace
Z komunistů snad jediný, kdo - zřejmě díky věku a vzdělání - zůstal při smyslech a je schopen se na 17. listopad 1989 podívat z jakéhosi nadhledu a říct tu a tam i něco zajímavého z politologického hlediska, je někdejší poradce předsedy vlády (a, popravdě řečeno, zjevný oportunista) Oskar Krejčí.
Ostatní bývalí funkcionáři si žijí stále ve světě svých značně zvrhlých představ. Nejbláznivější a nejublíženější je jednoznačně někdejší ideolog Jan Fojtík, blábolící stále o „zradě lidu“. Tvrdí: „Lidé vyšli do ulic a zvonili klíči, aby se vyvodily závěry z údajného masakru na Národní třídě. Nikdo tehdy nepřišel s tím, že je třeba svrhnout socialistickou moc.“ Starý pán už zřejmě zapomněl (nebo mu to jeho informátoři zatajili?), že ono zvonění bylo doprovázeno skandováním „Miloši, končíme“ a „Poslední zvonění!“.
Miloš Jakeš na prvomájové akci KSČM na pražském Výstavišti (1. května 2009)
Miloš Jakeš očekávaně mnoha naučenými frázemi neříká vůbec nic, jako to ostatně dělal vždy. Z povrchu zemského by samozřejmě nejraději vymazal „zrádce“ Gorbačova i „lháře“ Havla, aniž by si uvědomoval, že právě čtyřicetiletá fixace českého komunistického režimu na Sovětský svaz, kterému naslouchali na slovo, spoluumožnila jeho pád. „Jsem přesvědčen, že i přes dočasnou porážku představuje socialismus budoucnost lidstva a jednou zvítězí!,“ bájí z cesty bývalý generální tajemník.
Bývalý člen ÚV KSČ Miroslav Štěpán.
Miroslava Štěpána - který přímo pro knihu rozhovor neposkytl, a tak povídání bylo sestaveno z různých jeho starších výroků (které nejsou ovšem přesně pramenně doloženy a tudíž bezcenné) - charakterizuje především všudypřítomná sprostota a drzost, tedy nic nového. A generál Vacek, stále ukřivděný, že mu není přičítána větší zásluha za to, že nebyly tři čtvrtiny národa během revoluce vystříleny armádou? Zoufalý křik tonoucího v potopě reality.
Ale ani od mluvčích z opačného pólu se většinou člověk, který se o probírané události aspoň trochu zajímá, nic zásadního nedozví. Výjimkou je sympaticky otevřený a osobní pohled nabízející Valtra Komárka a Ladislava Kantora, který nechává ze svého „manažerského“ pohledu nahlédnout do zákulisí prvních dní revoluce.
Co ovšem na knize překvapuje nejvíce, je její mizerná grafická a novinářská úroveň - amatérské chyby při grafickém zpracování, evidentní absence korektur, doložitelná množstvím literních i věcných chyb a ostudná obrazová výbava, kde jsou použity portréty zpovídaných někdy ze současnosti, někdy staré více než dvacet let.
Některé rozhovory by pak na žurnalistických fakultách mohly posloužit za varovné příklady na téma „Jak nedělat rozhovor“. Přímo esenciální ukázkou je práce Kateřiny Čechové v rozhovoru s Valtrem Komárkem. Autorka si nebyla schopna ověřit jména (kdo například byl „katolický exponent Mazoviecky“?), v osobním zájmenu vy střídá novinářsky nepřípustné velké „V“ s malým, a to i v jediné otázce, a vyžívá se v nekonkrétních otázkách typu „Jak vzpomínáte na...“ či „Co následovalo po...“.
Novinářskými „umělci“ jsou i Jan Jelínek, který v úvodním Jakešově profilu školácky úporně střídá přítomný a minulý čas, a Miroslav Kantek, pán se zjevně beletristickými ambicemi, který citáty Miroslava Štěpána prokládá krátkými komentáři, v nichž si množství floskulí, pořekadel a narážek na přísloví nezadá s Jirotkovou tetou Kateřinou.
Mezi těmi, kteří se novinářsky alespoň pokoušejí ze svých objektů vytáhnout nějaké zajímavé výpovědi, jsou naopak starý „rozhovorový“ praktik David Nesnídal, trochu překvapivě fotograf Oleg Homola i oba editoři, Dušan Spáčil a (byť se to neříká vzhledem k orientaci tohoto pána snadno) Karel Sýs. To, že jim zpovídaní obvykle nic zásadního neříkají, asi není tak úplně jejich chyba.
Dušan Spáčil, Karel Sýs a kol.: Viděno deseti
Vydalo nakladatelství Bondy ve spolupráci s nakladatelstvími Polart a Futura, 200 stran
Hodnocení iDNES.cz: 30 %
