V desítkách krátkých přání chtěli Rakušané slyšet i Lennonovu mírovou hymnu All You Need Is Love, ale ješitný McCartney se soustředil hlavně na beatlesovské skladby se svým autorským podílem nebo na vlastní hity.
Po zbytečně dlouhé baletní produkci se konečně rozzářilo bílé plátno se siluetou baskytary a nevysokou postavou Paula McCartneyho (1942). Hala zabouřila štěstím, když zpěvák a jeho mladá kapela spustili hravou beatlesovskou melodii Hello Goodbye. Byla to skladba tak čirá, svěží a autentická, že se pamětníkům orosily oči a jejich děti žasly, jak věrně muzikanti opsali aranžmá ze starých desek.
Navíc razantní bubeník Abe Laboriel Jr. i dlouhovlasý kytarista Rusty Anderson skvěle vyzpívali všechny sbory. A když se v dalším hitu All My Loving rozzářila sestava projekčních pláten dobovými snímky Beatles, kteří dobývají jásající Ameriku, byl časový přenos do šedesátých let završen. McCartney pak stál na pódiu se zvednutýma rukama, mával kytarou a přijímal ovace. Během večera se to opakovalo snad dvacetkrát a nutno dodat, že hrdina se v potlesku rád „vyhříval“.
Po řízné pecce Jet ze své nejlepší desky Band On The Run či beatlesovce Getting Better zvolnil McCartney tempo. Potřeboval publikum zklidnit a připravit na strhující finále. Ovšem pomalými skladbami včetně Blackbird se zpěvák prokousával s nečekanými obtížemi. Jeho hlas ztrácel lehkost, škrtil se a koncert postrádal v této komorní části tah. Avšak dojaté publikum Paulovi prominulo a spokojeně zpívalo We Can Work It Out nebo půvabnou melodii The Fool On The Hill, již McCartney odehrál sám za klávesami.
Postavou drobný, zjevem stále klukovský a vitálně nezničitelný zpěvák snad chtěl publiku dokázat, že vydrží šestkrát tolik než Beatles, kteří ve vrcholné éře hrávali půl hodiny. V druhé části koncertu na lidi pršel hit za hitem včetně Eleanor Rigby nebo melancholické písně Something od George Harrisona, již McCartney uvedl jako poctu zemřelému kolegovi a kterou rozkošně „vydrnkal“ na ukulele. Nechyběl song Here, There And Everywhere nebo balada Michelle. To už publikum, které mělo sedět i pod pódiem, bylo na nohách a mávalo ručně psanými transparenty. McCartney se odvděčil vtipkováním a historkami. Zvládl dobře i němčinu, když četl průvodní slovo z papíru.
Poslední hodina koncertu se změnila v krasojízdu evergreenů včetně šlapáku Back In The USSR s projekcemi stalinských či leninských fotografií. Lidi tančili i při „smaženici“ Birthday nebo pádné rockové jízdě Band On The Run. McCartneyho bondovskou píseň Live And Let Die provázely šokující výbuchy petard a ohnivé gejzíry, a když došlo na Hey Jude, již u nás převzala Marta Kubišová, McCartney řekl: „Teď asi budete zpívat se mnou.“ Měl pravdu. V závěru skladby jen dirigoval tisícihlavý sbor, který si stejně užil jeho Let It Be nebo Yesterday. Tato nejznámější McCartneyho píseň podpořila poslední vlnu přídavků a zazněla těsně před rockovou tečkou v podobě Seržanta Pepře. McCartney a kapela mávali na rozloučenou. I do Vídně přijeli, zahráli a stejně jako v jiných městech zvítězili.
 Paul McCartney |
