Její výsledek byl vskutku zajímavý, i když v některých ohledech vlastně ne zrovna překvapivý.
Vídeňská elegance Podle očekávání z ní nakonec suverénně vyšli Vídeňští filharmonikové, kteří hráli v sobotu pod taktovkou Leopolda Hagera, jenž nahradil nemocného Zubina Mehtu.
Vítězství patří orchestru i přesto, že jeho provedení Mozartovy Symfonie D dur, zvané Pražská, právě dvakrát nechytlo. Nebo aspoň ne tolik v porovnání s fascinujícím Mozartem, tak jak ho nedávno v pražském Stavovském divadle nabídli konkurenční Berlínští filharmonikové.
„Vídeňáci“ si jistě chrání svou vlastní mozartovskou tradici, otázka je, zda vývoj už dnes nepostoupil jinam. Bylo sice co poslouchat, jejich hra působila pěstěně a naleštěně a byla krásně jemná a graciézní, ale současně jakoby až příliš uměřená a zdrženlivá. Jako pečlivě vymodelovaná a vybarvená, ale chladná porcelánová figurka za vitrínou.
To Berlínští přišli rozhodně s expresivnějším, živějším a kontaktnějším pojetím, aniž by se z jejich interpretace vytratila lehkost a transparentnost. Proslulé vídeňské těleso, které se na Pražské jaro vrátilo po 39 letech (mezitím u nás hostovalo i roku 1991), tak nadchlo především interpretací Mahlerovy Symfonie č. 4.
V nejsubtilnější ze skladatelových monumentálních symfonií rozehrál dirigent s orchestrem celou škálu barev a nuancí, bylo možno obdivovat vytříbené kvality jednotlivých nástrojových skupin. Světlý, štíhlý zvuk tohoto orchestru je právem proslulý, sehranost a zaujetí byly samozřejmostí, na níž dirigent stavěl výraz. Zkrátka profesionalita každým coulem.
Sólový part v poslední větě, jehož text Mahler převzal ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, přednesla jasným sopránem rumunská pěvkyně Ildikó Raimondiová.
Rozhlasová solidnost
V porovnání s vyšlechtěným, měkounkým zvukem Vídeňských filharmoniků, v němž smyčce a dechy jako by byly jedna duše, bychom způsob hry Symfonického orchestru Českého rozhlasu nutně museli přirovnat k břeskné vojenské dechovce. Přesto jejich páteční provedení Smetanovy Mé vlasti vůbec nezanechalo špatný dojem.
Zásluhu na tom zjevně má dvaačtyřicetiletý český dirigent Ondřej Kukal, který měl Pražské jaro otvírat už před několika lety, ale v prestižním úkolu mu tehdy zabránila nemoc.
Dostal se k němu až nyní, a právem: tomuto všestrannému hudebníkovi a skladateli se podařilo orchestr motivovat a vytáhnout z něj to nejlepší. Kukal neusiloval o senzaci co do pojetí, prostě s hudebníky svědomitě připravil skladbu. Výsledek byl plastický a propracovaný a docela dobře se poslouchal.
Škoda, že tento koncert zrovna letos nebyl zahajovacím. Organizátoři totiž přišli s myšlenkou připomenout šedesáté výročí založení Pražského jara a pro jednou zahájit přehlídku časovou i programovou replikou prvního festivalového koncertu.
Repríza sama je dobrý nápad - šlo jen o to, naplnit ji výkonem. Česká filharmonie tedy nastudovala program, který zazněl 11. května 1946.
Mácal hnal jen sebe
Upřímně řečeno, ten dnes působí posluchačsky relativně náročně a vážně pro tak slavnostní příležitost, jíž se většinou účastní trochu jiné než hudebně zasvěcené publikum.
Po holdu tehdy živé legendě české hudby Josefu Bohuslavu Foersterovi, jehož Slavnostní předehra večer zahájila, následovala bolestně vypjatá Křížová cesta od Otakara Ostrčila a nakonec byla zařazena 7. symfonie Antonína Dvořáka.
Jak tehdy hrál orchestr pod vedením mladého Rafaela Kubelíka, už asi moc lidí nepamatuje. Po šedesáti letech však moc nezazářil. Šéfdirigent Zdeněk Mácal sice dirigoval s obvyklou vnějškovou expresivitou, ale jako by svými emocemi opájel a hnal kupředu toliko sám sebe.
Orchestr mu pouze ploše a nezaujatě odehrál noty, bez precizní souhry a výrazu. Výkonem spíš uspával, což nelze přičítat na vrub dramaturgii.
Taková Křížová cesta, jakkoli depresivní, je velice silné dílo, jen ji náležitě přednést. Jistě, Česká filharmonie v těchto dnech zkouší pro pražskojarní program nesmírně obtížné Písně z Gurre Arnolda Schönberga, má za sebou jiné náročné projekty, ale to všechno snad věděla s předstihem. Takhle se absolutní světové špičce přiblížit nelze.
Pražské jaro
1. zahajovací koncert
2. zahajovací koncert Vídeňští filharmonikové
