V polovině 40. let básnící bohoslovec, obletovatel Demla a Zahradníčka. Po roce 1968 jeden z těch, kteří ochotně nastoupili do normalizačně vylidněných literárních prostor (Jelen se legitimoval básní k 50. výročí KSČ!) a po celé šedivé dvacetiletí publikovali a publikovali. V 90. letech se Jelen realizuje jako jeden z "nelítostných kritiků" polistopadové společnosti kolem Haló novin a Naší pravdy.
Nyní vydal paměti s demlovsko-březinovským zdůvodněním: "A tak jsem se konečně rozhodl: Tato kniha je moje svědectví!" V Jelenově svědectví se dozvídáme, že VŠECHNO udělal dobře a se VŠEMI byl kamarádem.
Deml, Zahradníček, Hora, Nezval, malíř Ota Janeček, ale také normalizační kritik Štěpán Vlašín - k těm všem on, Jelen, patří, jejich dedikace sobě určené a svoje básně jim adresované zde přetiskuje.
Zvláště výmluvná je série snímků s malíři, vždy ve stejné pozici: Jelen se na umělce zubí a vášnivě ho objímá - a ten neví, jak se ze stisku vysmeknout.
Na druhou stranu: vzpomenutá scénka páně Fišerova byla sehrána coby žertovná etuda. I on ví, že Jelenova kniha opravdovým svinstvem není. Na to je příliš průhledná, ve své bezpáteřnosti příliš bezbranná. Na to je jméno Josef Jelen příliš dobře známo.
Daleko podnětnější než pohoršovat se nad Jelenem by mohlo být přemýšlení: co vypovídá tato kniha o kultuře konce milénia a o dnešní české společnosti. Kupříkladu je to důkaz, jak společenské klima ovlivňuje literaturu. Mohou-li komunisté zasedat v parlamentu a rozkřikovat se v televizi, že oni to přece dělali dobře - proč by nemohl jejich básník také pípnout své "já muzikant"? Dále lze na Jelenovi demonstrovat postmoderní "anything goes". On sám asi netuší, odkud toto spojení pochází, ale naplňuje je vrchovatě: proč nespojit Demla s Vlašínem, proč nenajít společný motiv v tom, že "oba byli pronásledováni"? Proč nenapsat v 90. letech "mariánský román" o zjeveních ve Fatimě a v předmluvě neopěvovat Klementa Gottwalda a upřímně se nedivit katolickému nakladatelství, které takovýto text nechce otisknout? Kam se hrabe Umberto Eco se svým "otevřeným dílem".
Jelen je ukázkový autor postmoderny a měl by být na bohemistických seminářích náležitě využit! Vždyť "je to jen text"! Kauza Jelen má však i jinou souvislost. Pohoršování současných katolických literátů nad ním je PŘÍLIŠ snadné a nese i kus alibismu a úlevy: je sladké moci ukázat prstem na Jidáše, který zradil. Protože pak se rozumí, že všichni ostatní, MY všichni ostatní, jsme ti absolutně čestní a čistí katoličtí básníci z rodu Zahradníčkova.
A právě to není pravda. Vzteklý řev a infarktové rudnutí, které následovalo po láskyplném, ale nepřikrášleném vylíčení osudů katolických literátů počátku tohoto století, naznačuje, jak málo jsou čeští katolíci schopni přijmout svou vlastní minulost. Jak daleko nepříjemnější bude pro mnoho lidí, až dojde v literární historii i na léta padesátá až devadesátá. Neplatí "Jelen versus všichni ostatní". Co člověk, to osud, to svébytná cesta mezi Skyllou a Charybdou. A co možná ještě nepříjemnějšího: ani absolutně "čistý rejstřík" politický, ani podpis Charty a kotelničení nemůže zaručit, že se někdo v pravdivých dějinách literatury neukáže nakonec jako prachmizerný básník a špína chlap.
Autor je docentem FF UK Josef Jelen: Jeden z prokletých. Petrklíč, Praha 1998 (vyšlo 1999), 217 stran, náklad a cena neuvedeny.
