Státní cena za překladatelské dílo je spojena s poloviční odměnou a jejím letošním nositelem se stal Jan Vladislav. Porota mu cenu přisoudila za celoživotní práci v oblasti uměleckého překladu a za překlady knih "Oheň, jímž hořím" Michelangela Buonarrotiho a "Podivuhodný příběh" Michela Butora.
Mertl se narodil v roce 1929. Vystudoval obchodní akademii v Českých Budějovicích a v letech 1968 až 1970 byl redaktorem nakladatelství Růže. Křesťansky založený autor publikoval v mnoha periodikách, píše romány, povídky, básně, eseje a fejetony. Základem díla, za které byl Mertl oceněn, je promítání zvratů v českých dějinách do osudů konkrétních lidí.
|
Tradiční vypravěč Věroslav Mertl
Spisovatel, básník a esejista Věroslav Mertl se narodil 30. března 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou. Do literatury vstoupil v roce 1969 povídkami Stín blaženosti. Dva roky působil jako redaktor českobudějovického nakladatelství Růže a jeho měsíčníku Arch. Za normalizace publikoval v nakladatelství Vyšehrad; Mertl kupříkladu vydal novely Nám po tomto putování (1970) a Pád jasnovidce (1986), romány Dům mezi větrem a řekou (1978), Rezavý déšť (1981), Mlčení věžních hodin (1989) a povídky Podzimní svit (1984). Jeho prózy vycházely v německých a polských překladech, získal polskou Zahraniční cenu nakladatelství PAX (1979). "Oficiální kritika nevěděla, co se mnou, leda to, že jsem trpěný, přesněji řečeno nepatřičný. Když jsem na ponoukání Bedřicha Fučíka zkusmo podal přihlášku do Svazu spisovatelů, Ivan Skála mi to potvrdil, když mi napsal, že mé přijetí nepřichází v úvahu. Ale v publikování to prý nemůže vadit," vzpomínal Mertl v rozhovoru s Jiřím Rulfem před čtyřmi lety. Vzdálené instance prý Mertl mátl svým postavením okresního tajemníka strany lidové v Českých Budějovicích. V devadesátých letech se Mertl ve svých esejích často kriticky vyslovoval k české společnosti. Připojil také svůj podpis v petici, která otevřeným dopisem premiérovi požadovala řešení postavení a hospodářské zabezpečení církví. Po listopadu 1989 Mertl knižně publikuje především v brněnském nakladatelství Host, pod jehož křídly vydal fejetony Přemítání o věcech vezdejších (1997), eseje a portréty Tiché zahrady (1998), texty ke grafikám J. Mülera Letokruhy (2000) a román Hřbitov snů, jehož německé vydání se připravuje a který se také stal hlavním podnětem k udělení Státní ceny. Host ohlašuje autorovu další prozaickou knihu: Dům mezi větrem a řekou. Mertl také publikoval výbor ze svých deníků a esejů z let 1950-1993 Kruhy pod očima (ArcaJimfa, 1995) a v roce 1996 jej České centrum Mezinárodního PEN klubu nominovalo na Cenu Karla Čapka. Literární historik Jaroslav Med včera v Lidových novinách Mertla charakterizoval jako tradičního vypravěče, "kterého nikdy nelákaly oblasti experimentu... Literatura mu v podstatě vždy splývá s posláním etickým, je pro něj jistou formou soucítění s tím, čím je naplňována a zároveň ohrožována plnost lidského bytí."
(aho, jch) |
Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, překládá z francouzštiny, italštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny, ukrajinštiny, rumunštiny a dalších jazyků. Svůj zájem soustředil na několik okruhů: evropskou renesanční lyriku, starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnou tvorbu a moderní poezii ukrajinských, francouzských, španělských a italských básníků. Českým čtenářům zpřístupnil téměř sto děl světových autorů, například Torquata Tassa, Giuseppe Ungarettiho či Paula Verlaina.
|
Nesporný vzdělanec Jan Vladislav
Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, se narodil 15. ledna 1923 ve slovenském Hlohovci v rodině českého legionáře. Obecnou školu a čtyři roky gymnázia navštěvoval na Slovensku, v roce 1939 se rodina přestěhovala do Poličky, kde v roce 1942 maturoval. Pak v Praze studoval na jazykové škole, a když se po válce otevřely vysoké školy, zapsal se na Filozofickou fakultu UK ke studiu srovnávacích literatur. Dva semestry strávil díky stipendiu ve francouzském Grenoblu. V roce 1948 byl z fakulty z politických důvodů vyloučen, studia mohl dokončit až v roce 1969, kdy se také stal šéfredaktorem revue Světová literatura, avšak následující rok byla stávající redakce rozprášena. Od roku 1951 byl překladatelem a spisovatelem ve svobodném povolání, avšak bez možnosti publikovat svoji poezii a esejistiku. Za normalizace Vladislav redigoval i vyráběl samizdatovou edici Kvart. Signoval Chartu 77 a v roce 1981 byl vypuzen. Usadil se v Paříži. Zatímco v roce 1986 získal francouzské občanství, komunistický režim v Praze mu zdejší občanství odebral; slavnostně vráceno mu bylo až vloni v únoru v Paříži, na tamějším českém velvyslanectví. Jan Vladislav oficiálně debutoval básnickou sbírkou Nedokončený obraz (1946), druhá kniha poezie Hořící člověk (1948) byla potom už na dlouhou dobu poslední - zbývaly edice buď samizdatové, či exilové. Souborné vydání poezie Jana Vladislava vyšlo v Česku až před třemi lety v nakladatelství Torst pod názvem Fragmenty a jiné básně. Vladislav se vyjadřoval i jako kritik, esejista či publicistita; takové texty byly později shrnuty do knih Portréty a autoportréty (1991) či Pařížský zápisník I, 81/89 (rovněž 1991). Psal i pohádky a rovněž naučné knihy. Fascinující je najmě jeho dílo překladatelské. Vzdělanec Jan Vladislav zvládal převody z francouzštiny, italštiny, němčiny, ruštiny, ukrajinštiny, rumunštiny i dalších jazyků. Seznam přeložených knih se blíží stovce, nepočítaje v to knihy pro děti a mládež. Jan Vladislav se už v roce 1945 pokusil překladatelsky vyrovnat se Shakespearovými Sonety, posléze se zaměřoval především na evropskou renesanční lyriku, dále na japonskou a čínskou poezii, ale i na moderní poezii románských autorů. V roce 1973 v Paříži obdržel cenu Prix Paul Desfeulles za překlady z francouzské literatury.
(jch) |
Nositeli Státních cen za literaturu se v minulých letech stali Ivan Diviš, Emil Juliš, Milan Jankovič, Vladimír Macura, Josef Škvorecký a Karel Šiktanc. Mezi oceněné překladatele patří manželé Luba a Rudolf Pellarovi, Josef Hiršal, Ludvík Kundera, Jindřich Pokorný, Lumír Čivrný a Anna Valentová.
