Veronika Žilková v Moskvě

  • 9
Když jsem dostala pozvání do Moskvy na Dny českého filmu v době od 2. 11. do 6. 11., moc se mi tam nechtělo. Měla jsem normální strach. Pár dnů po teroristické akci Čečenců není divu. Ale nikdy jsem nebyla v Rusku, nikdy jsem nebyla v Moskvě... A navíc Moskva ­ stolíca SSSR, gorod olympiády ­ byla moje maturitní otázka!

Po příletu nás na letišti očekával kulturní atašé, Zdeněk Okuněk. U pasové kontroly byla ohromná fronta a pan Okuněk se dožadoval našeho přednostního vybavení. A tam jsem pochopila, kdo má v Rusku největší pravomoc. Úředník a policista v jednom nás postupně popadl za podpaždí a nacpal jednotlivě na různá přední místa ve frontě. Jakýkoli protest řádně čekajících dopředu zmrazil pohledem a nesrozumitelným zasyčením: Éto sssssversssch... To nesrozumitelné sssssversssch je formulka, na jejíž význam se nikdo neopovažuje zeptat, ale která otevírá dveře ve všech románech a divadelních hrách již od období carského Ruska. Antone Pavloviči Čechove, tvůj národ je zřejmě pořád stejný!

Když naše delegace ­ producent filmu Otesánek Jaromír Kalista a zmocněnec ministerstva kultury dr. Váchalová ­ dorazila před dům českého velvyslanectví, zůstala jsem ohromeně stát. Ten obrovský, nádherný a luxusní palác je opravdu naše velvyslanectví? Jeho provoz sice platíme, milí čtenáři, všichni ze svých daní, ale za ten pocit to snad i stojí. Konečně si v zahraničí nepřipadám jako chudý zoufalec z Čech. Uvnitř se promítá film Divoké včely. Sál je plný. Před začátkem projekce promlouvá filmová teoretička Galina Kopaněva o českých filmařích s takovou úctou a obdivem, že zapomínám na všechny pražské nepříjemnosti při jakémkoli natáčení. Film má veliký úspěch a já mám chuť vstát a říct: Toho Lišku i Vilhelmovou znám osobně, heč! Jen mi je líto, že stát, který se chlubí v zahraničí filmem, prakticky žádné státní peníze do jeho realizace neinvestuje.

U  b o ž s k é h o   L e n i n a

Druhý den vyrážíme na prohlídku Kremlu. Je obehnán zátarasy, které hlídá armáda. Ach bože, já chci vidět toho Vladimíra Iljiče Lenina! Přichází průvodkyně a nabízí cestu, která je volná a bez fronty. Za pouhých 200 rublů na osobu. Je to dost, ale Lenin je Lenin. Ta výjimečná cesta, to byl jen druhý vchod za rohem, kterého jsme si nevšimli. Žádné fronty, žádné zátarasy. Dobře nám tak, s Japonci se na Karlově mostě taky nikdo nemazlí. Odevzdáváme foťáky a za naprostého mlčení vcházíme k faraonovi". V temném podzemí je působivě nasvícená skleněná rakev. Vzpomínám si na pohádku o Sněhurce, i ji trpaslíci uložili do skleněné rakve. Lenina snad polibkem nikdo budit nebude. Ono by to stejně nešlo, protože běda každému, kdo jen zpomalí chůzi a chtěl by si rakev lépe prohlédnout. Všudypřítomná vojenskopolicejní ostraha jen děsivě sykne. Okolo katafalku se totiž smí jen procházet v posvátném tempu. Jako divadelní herečka musím ocenit efekt představení s mrtvým v hlavní roli.

Jdeme na pozdní oběd do Domkina, kde zítra bude slavnostní zahájení Dnů českého filmu a bude se promítat Otesánek. V jídelníčku nacházím krajové speciality: polévku z berana, mletého berana, různé ryby, salát se smetanou... Nejsem gurmán, a tak si dávám čaj a dezert. Kdepak samovar, Antone Pavloviči, čaj z pytlíku. A pozor... přinesli pravé ruské konfety-bonbony velikosti tatranky, plněné chalvou. Jsem gurmán.

H e r e c ,  a   k d o   j e   v í c ?

Třetí den je slavnostní večer. Dozvídám se, že ho budu moderovat společně s hercem z Kavkazu, a to rusky! A hned jsem pochopila, že věta: Tak to ani omylem!" v Rusku neplatí. Vyrazila jsem do hotelu pro šaty a pak jsem zažila další pohádku: v Domkině seděla u dveří nevraživá děžurná, která nás celé dny buzerovala dotazy, kam jdeme a proč tam jdeme. Ta, když spatřila dlouhé rudé šaty, vyskočila ze židle a skoro v mdlobách mě chytala za ruku, otevírala dveře a vykřikovala: Gospodín, éto aktrísa! Aktrísa iďot! Jak jsem záviděla ruským aktrísám, tedy herečkám. V Rusku je čest padnout za vlast nebo být aktrísou.

Před slavností se konala tisková konference, kam přišly desítky novinářů, tři televize, tři rádia... Dozvěděla jsem se, že za státní peníze vzniklo v Rusku letos sedmdesát filmů! U nás si filmaři musí peníze na film vyžebrat, kde se dá.

Velký zájem a znalost české kinematografie mě dojímaly. Navzdory vynucenému přátelství, kdy si českoslovenští pionýři museli dopisovat s pionýry ze Sojuzu, bylo cítit, že oba kmeny Slovanů kdysi sedávaly u jednoho ohně.

Slavnostní zahájení v sále pro 3000 lidí trvalo 70 minut. Předali jsme cenu Jana Masaryka národní umělkyni ­ herečce I. K. Skorbcevoj-Bondarčuk, manželce geniálního Bondarčuka. Hlavní cenu Zlínského festivalu, Zlatý střevíček, opožděně převzal animátor Garri Bardi, zazpíval ruský sbor, zarecitoval ruský národní umělec, zahrál český profesor na kytaru Štěpán Rak a hlavně se hodně mluvilo. Bylo to okázalé, bylo to ruské, bylo to velké. Otesánek, zcela neskromně, měl veliký úspěch. Po projekci na slavnostním rautu se ke mně naklonila jedna ruská novinářka a řekla: Zasloužilá umělkyně jistě jste, ale teď budete národní." Ó, škoda že to neslyšeli třídní učitelé všech mých dětí, chodilo by se mně na třídní schůzky lehčeji.

Čtvrtý den jsme jeli na návštěvu VGYKU ­ nejstarší filmové vysoké školy na světě. Když jsem potkala na chodbě spěchajícího Vadima Jusova ­ dvorního kameramana Tarkovského a Bondarčuka ­ podlamovala se mi kolena. Pan rektor nás pozval na čaj, opět pytlíkový, Antone Pavloviči, a vyprávěl. Tak například mají předmět režie reklam! Zřejmě jí neopovrhují jako u nás. Existuje zde i obor filmová kritika. Takže filmoví kritici musí studovat základy režie, kamery, střihu a herectví a pak teprve mohou kritizovat. Ani jsem se neptala, jestli už tam měli nějakého Čecha. Asi ne.

M e t l i č k a   z   b ř í z y

Poslední den vyrážím na pakupky. Vcházím do obrovského nákupního centra a nenacházím nic, ale vůbec nic Made in Russia". Zoufalá vstupuji do supermarketu, tak holt dovezu alespoň ruskou vodku. Míjím regály a vtom, Antone Pavloviči Čechove, jsem ji spatřila! Ano, ji. Březovou metličku do sauny. Pravda, byla v kapitalistickém celofánu, ale byla to ona. Březová metlička, kterou se generace Rusů poplácávají v sauně po rozpálených zádech. Byl na ní nápis Věník-telu želanyj sdělano v Rosii, 56 rublů a 90 kopějek. Mám ji. Pátý den se vracím ke svému kmeni ­ do Čech. Šedesát let mi sice ještě není, ale radit už můžu. Byla jsem v Moskvě. Ale doma je doma.

 

Veronika Žilková