Verdiho Macbeth v Národním divadle je groteskním panoptikem

Už inscenace Pucciniho Tosky naznačila určité problémy, jež může mít fantazií překypující činoherní režisér Vladimír Morávek s operou, přesněji s určitými tituly. Vedení Národního divadla mu však i napodruhé přidělilo podobný opus: silný a sevřený hudební příběh, tentokrát o Macbethovi. To nemělo dělat.

Vladimír Morávek dostál své kontroverzní pověsti a vymyslel jakési groteskní panoptikum ze života mocných, kteří se v dějinách střídali nejen na skotském trůně, ale i v hledišti Národního divadla. Problém tohoto přístupu však spočívá v jeho nečitelnosti a přehuštěnosti. Morávek chce každý takt hýřit nápady a myšlenkami a mít na rudočerném jevišti úplně všechno: minulost i současnost, film i divadlo, psychodrama i podívanou, skotské dějiny i českou historii, panovníky i komunistické pohlaváry.

Macbeth Giuseppe Verdi Národní divadlo, Praha
Hudební nastudování	Jan Chalupecký
Dirigent	Jan Chalupecký
Režie	Vladimír Morávek
Kostýmy	Sylva Zimula-Hanáková
Scéna	Jan Chocholoušek
Sbormistr	Pavel Vaněk
Dramaturgie	Jan Panenka
Hrají	Ivan Kusnjer Luděk Vele Naná Kavtarashvili Jitka Soběhartová Valentin Prolat Jaroslav Březina Pavel Červinka Pavel Novák Zdeněk Plech Jan Růžička Věra Kavanová-Poláchová
Macbeth - premiéra
26. června 2002

Základní, ještě přijatelná idea fiktivního představení pro vladaře, který i s rodinou usedne v primátorské lóži (a soudě podle střelby se stane obětí atentátu), je tak rozmělňována dalšími a dalšími efekty pro efekty. Až příliš nápadně se opakují postupy z Tosky. Jeviště je neustále přeplněné, jakési postavy odněkud ustavičně vycházejí nebo vyjíždějí, tu se něco vysouvá nebo klesá, do toho se navíc ještě promítají filmové záběry potentátů, kteří kdy seděli v čestné lóži, včetně Masaryka, Husáka a manželů Havlových. Člověk má pocit, jako by sledoval čtyři různé televizní obrazovky, a zatímco sleduje tu vpravo nahoře, utíká mu obraz na levé dole, a tak pořád dokola.

Pro vnímání hudby už nezbývá vůbec žádný prostor, vlastní příběh Macbetha a jeho ženy se odsouvá až kamsi na periferii celé groteskní fantazmagorie. Co přesně znamenají jednotlivé symboly, není možné dešifrovat, ve Verdiho hudební řeči na to prostě není čas. Snad kdyby tuhle operu nenapsal Verdi, nýbrž Händel, a bylo by třeba oživit sled stereotypně se opakujících barokních árií, kdo ví...

V Morávkových kulisách není moc co hrát, a sólisté toho také moc neuhrají. Ostatně i kdyby uhráli, divák musí stíhat symboly na druhém konci jeviště. Ivan Kusnjer se nicméně snaží dát Macbethovi profil slabocha a váhavce. Jenže při vší úctě k mnoha jiným kreacím tohoto barytonisty, jeho lyrický, lehký a štíhlý baryton se nehodí pro temnou postavu Macbetha. Chybějí mu dramatické vrcholy a náležitá expresivita.

Nana Kavtarašvili disponuje pro úlohu Lady patřičně tmavším, ne vyloženě krásným sopránem, ale i pro ni je part zřetelně náročný - výšky jí zněly zastřeně. Luděk Vele se při árii Banka ztrácel v orchestru, Valentin Prolat jako Macduff postrádá klidnější, měkčí vedení svého tenoru.

Dirigent Jan Chalupecký, který převzal nastudování pouhý měsíc před premiérou od Bohumila Kulínského, se snažil partituru co možná nejvíc vypracovat, ale na nějaké detailní rozkrytí mnohotvárného hudebního podkladu už nedošlo. Některé škrty a další hudební úpravy jsou diskutabilní, ale když ono o hudbu v téhle inscenaci vlastně ani nejde.

Národní divadlo Praha - Giuseppe Verdi: Macbeth.