Hrdinka Pavla spisovatelky Věry Noskové se vrací v knize Víme svý.

Hrdinka Pavla spisovatelky Věry Noskové se vrací v knize Víme svý. | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Věra Nosková už ví svý a patří jí za to poklona

  • 1
Závěrečný díl trilogie Věry Noskové Víme svý původně ani jako závěr trilogie nebyl zamýšlen. Hrdinka Pavla a její osudy si však tři romány vynutily, a tak po první knize Bereme, co je, nominované na Magnesii Literu za rok 2005, napsala Nosková druhý díl, Obsazeno, a Pavlu přesunula do vysněné Prahy.

Ani tam však nepřichází svoboda, normalizace hlavní město dusí a svazuje – a tak na začátku posledního dílu (který je však možné číst i nezávisle na dvou předchozích) nachází čtenář Pavlu na cestě do vesnice Líňov kdesi v jižních Čechách poblíž hranic, přes které se utíká buď z blbosti kvůli hospodské sázce, nebo s nasazením života v touze po životě za železnou oponou.

A Pavla zase hledá balanc a svobodu a uspokojuje touhy, nejenom ty po mužském ztraceném v mlze, ale hlavně ty směřující k naplnění vlastních snů, které jsou podobně zamlžené a možná banální, ale naprosto pochopitelné a čtenáři důvěrně známé.

Noskové styl psaní je známý nejenom z románové trilogie, ale i z jejích povídek a souborných povídkových antologií – a připomíná beatnické toužení po volnosti. Děj bez zvratů (a pokud už, tak se zvraty vyjádřenými jaksi mimochodem), zato plný vysněných úniků, kterým člověk z emociální roviny mnohdy zapře vstoupit do roviny vědomí.

Důvěrně známý svět

Tyhle pocity umí Nosková nejenom nahmatat, ale i vypreparovat z duše a přenést na papír. Láska ke krajině, k prostému bytí v ní a k zevlovství, tedy k pozorování lidí a tušení jejich životních příběhů, které je doprovází nebo by doprovázet mohly, je obraz, který u Noskové vždycky staví děj, nebo ho dokonce válcuje.

A Noskové patří poklona ještě za jednu skutečnost – kromě Ireny Douskové je jednou z mála žen-spisovatelek, které mají těžiště své práce v námětech z komunismu, nesnaží se svou práci jakkoli "aktualizovat", naopak tím poskytují čtenáři prostor pro zpytování vlastních minulých příběhů. Pro čtenářky – současnice Věry Noskové – je to důvěrně známý rámec života, ve kterém žily, studovaly, milovaly, rodily, potrácely či pochovávaly své blízké.

Víme svý má kromě kladů i několik slabin. První desítku procentuálního hodnocení ubírají oduševnělé a těžko uvěřitelné dialogy mezi Pavlou a o generaci starším Maxem, který je jejím guru či starším svědomitým a moudrým bratrem. Pokud už se na světě takoví muži vyskytují a pokud jsou schopní platonických životních rad, nedělají to jistě tak směšně škrobeně a nepřirozeně. Maxova životní moudra je z fleku možné vydat jako sbírku citátů, z jinak velmi svižné a čtivé knihy však bohužel nepěkně čouhají.

Druhá desítka ubyla Noskové za to, co v knize chybí – její hrdinka při hledání snesitelného kompromisu mezi vlastní "dychtivostí po nepřikrčeném životě" a osvobozujícím štěstím/šťastnou svobodou tak nějak zapomíná na to, že v násilně vysídlených a následně opět uměle osídlených Sudetech a pod taktovkou zpitých soudruhů nestačí hájit si svoje a blufovat a fixlovat a že tím vlastně totalitní pravidla akceptuje.

"Radši budu střízlivá a smutná než euforická a sobělhoucí," říká Pavla – a pozornému čtenáři neujde, že je to věta vyřčená v opojení a že sama sobě i okolí lže hrdinka poměrně často.

Poslední desítka pak ubyla za obálku, která místo toho, aby odkazovala k románu, který poskytuje velmi věrný obraz naší nedávné minulosti a má neoddiskutovatelné literární kvality, asociuje spíš letní lovestory z prostředí koňáků.

VĚRA NOSKOVÁ - Víme svý
Věra Nosková 2008, 256 stran, doporučená cena 224 korun.
Hodnocení MF DNES: 70 %