Divadlo v Dlouhé - inscenace Pokus o létání

Divadlo v Dlouhé - inscenace Pokus o létání | foto: David PortMF DNES

Venkované se vznesli mezi anděly a draky

Zbloudilý, při zemi letící pošramocený vojenský balon a dvě skupinky pronásledovatelů. Chalupníci z hor, kteří by z něj rádi našili hedvábné košile pro celou vesnici, a vojáci, kteří balon chtějí sestřelit.

Pražské Divadlo v Dlouhé si vzpomnělo na hru bulharského spisovatele Jordana Radičkova Pokus o létání, která se u nás naposledy hrála v osmdesátých letech minulého století.

Poetický, fantazijní příběh divadlo uvádí v režii Jana Borny a v překladu Miloše Vojty, který Radičkova pro české divadlo objevil.

Jestli se to povede
„Tahle kronika má skromný úkol ukázat, jak prostí lidé z reálných událostí tvoří mýty. Všechny mýty jsou plodem ducha prostého člověka, jsou směsí představ a neznalosti, ale i stálé lidské touhy odpoutat se od bídy a opovrhované pozemské pouti,“ napsal v podrobných scénických poznámkách ke hře Jordan Radičkov.

Venkované, kteří se nakonec nedopatřením s balonem vznesou do vzduchu, jsou podkladem pro budoucí legendu o chalupářích letících nad Balkánem, mezi anděly a draky. Režisér Jan Borna přiznává, že jej složitost Radičkovovy hry překvapila.

„Myslel jsem si, že Pokus o létání bude příjemná, oddechová hra, a místo toho jsme zjistili, že to je asi nejtěžší věc, jakou jsme kdy zkoušeli. Autor řadí repliky za sebe a neosvětluje, v jaké situaci a proč je kdo říká, co u toho dělá. Dialogy na sebe nenavazují, někdo řekne repliku a odpoví se na ni za sedm stránek. Pořád jsou všichni na scéně a veškeré jednání jsme si museli domyslet. Jestli se to trochu povede, tak na tom budou mít velký podíl herci, kteří milimetr po milimetru objevují motivace a jednání svých postav. Moje role je více inspirační než řídící,“ říká Borna, kterému Radičkovův styl připomíná magický realismus.

O velkých věcech prostě
„V Pokusu o létání se prvky zcela reálné mísí s fantazijními, úplně svobodně, jako na Chagallových obrazech. A dohromady oba popisují základní lidskou situaci, elementární touhu vzlétnout,“ vysvětluje režisér.

„Není tu hlavní hrdina, není tu klasický příběh, dokonce ani časová posloupnost. Ona touha vzlétnout může být metaforou pro spoustu lidských činností. Neznamená jen to, že by člověk chtěl létat vzduchem. Hra klade řadu dalších otázek: Co se stane s úplně obyčejným člověkem, když se mu jeho touha najednou splní? Jak to promění jeho pocit ze společnosti, vztah k lidem, kteří to s ním spoluprožijí, a co to přinese, když narazí zase zpátky na realitu, v níž žije? Líbilo se mi, že Radičkov mluví o velikých věcech úplně obyčejnými slovy,“ soudí Borna.

Scénu k nové inscenaci navrhl Jaroslav Milfajt, kostýmy jsou dílem Petry Goldflamové-Štětinové. Hudbu složil Milan Potoček a inspiroval se přitom balkánskou dechovkou.

„Překvapivě to nebylo tak jednoduché, protože v jinak velice hudebně nadaném a muzikálním souboru je málo dechů, zcela chybějí tuby a pozouny,“ řekl Potoček. V inscenaci si zahraje takřka celý soubor z Dlouhé, respektive jeho pánská část. Jedinou ženskou roli ztvární Ivana Lokajová.