Křivánek měl zřejmě na mysli až příliš témat a rovněž dramaturgická úprava Lidmily Kravákové - zdá se - nevyšla vstříc ani autorovi, ani publiku. To se náležitě zapotí už při vnímání nezvyklého jevištního útvaru. Tím spíš musí vědět, o čem se hraje.
Ale ví to opravdu? Autor volně rozvinul příběh překrásné starověké ženy, jež s nebojácnou lstí usekne nepřátelskému vojevůdci Holofernovi hlavu a zachrání izraelský lid.
Křivánek nepracuje s předlohou doslovně: rozehrál půdorys dramatu z pozice stárnoucí Júdit. Po třiceti letech asketicky strávených v horách se vrací hrdinka mezi své. Kdysi oslavovaná rebelka se po přiznání nečisté lásky k Holofernovi stane obětí vrtkavé přízně rozvášněného davu.
Město nad kdysi váženou prorokyní svolá lidový soud. Ten Júdit počne kamenovat a nakonec ji v hrobě zavalí mohutným kamenem. Trojjediná Křivánkova protagonistka (na jevišti se objeví jako stárnoucí žena, smyslná krasavice i děvčátko), jež v sobě sváří hříšnou lásku k zabitému nepříteli, se ptá po smyslu takové oběti, trpí též vlastní legendou, kterou jí přisoudil falešný zástup. Do hry vstupuje rozměr výjimečného jedince a davu, vzlíná rozpor nesnesitelně přiřknutého údělu v kontrastu svobody individua i kolektivu.
Jak to udělat, aby divák nebyl zahlcen dějem, okázalými slovy a stihl vnímat expresivní muziku? Režisérka Herajtová se to pokusila vyřešit tak, že k sobě volně přiložila velké hudební plochy a mluvené slovo, v němž akcentuje okázalost. Její hrdinové vykazují velká gesta, emoce i činy. Mladou, erotickou podobu hrdinky představuje Gabriela Pyšná. Pod rudým pláštěm nevěsty skrývá svůdné tělo plné masivních šperků a dráždivě chřestících ozdob. Živočišné pohyby říkají, proč, kvůli čemu Holofernes ztratil hlavu. Ovšem inscenace stojí a padá s výkonem Heleny Čermákové v roli nejstarší Júdit. Čermáková je zkušená a velká herečka, jež sošným projevem, který lze respektovat, strhne kolegy i hlediště a přibližuje inscenaci kýžené rovnováze.
Zlínská Júdit znamená originální, sebevědomý a důležitý opus. Avšak přece jen - na diváka trochu zapomněla.
Ale ví to opravdu? Autor volně rozvinul příběh překrásné starověké ženy, jež s nebojácnou lstí usekne nepřátelskému vojevůdci Holofernovi hlavu a zachrání izraelský lid.
Křivánek nepracuje s předlohou doslovně: rozehrál půdorys dramatu z pozice stárnoucí Júdit. Po třiceti letech asketicky strávených v horách se vrací hrdinka mezi své. Kdysi oslavovaná rebelka se po přiznání nečisté lásky k Holofernovi stane obětí vrtkavé přízně rozvášněného davu.
Město nad kdysi váženou prorokyní svolá lidový soud. Ten Júdit počne kamenovat a nakonec ji v hrobě zavalí mohutným kamenem. Trojjediná Křivánkova protagonistka (na jevišti se objeví jako stárnoucí žena, smyslná krasavice i děvčátko), jež v sobě sváří hříšnou lásku k zabitému nepříteli, se ptá po smyslu takové oběti, trpí též vlastní legendou, kterou jí přisoudil falešný zástup. Do hry vstupuje rozměr výjimečného jedince a davu, vzlíná rozpor nesnesitelně přiřknutého údělu v kontrastu svobody individua i kolektivu.
Jak to udělat, aby divák nebyl zahlcen dějem, okázalými slovy a stihl vnímat expresivní muziku? Režisérka Herajtová se to pokusila vyřešit tak, že k sobě volně přiložila velké hudební plochy a mluvené slovo, v němž akcentuje okázalost. Její hrdinové vykazují velká gesta, emoce i činy. Mladou, erotickou podobu hrdinky představuje Gabriela Pyšná. Pod rudým pláštěm nevěsty skrývá svůdné tělo plné masivních šperků a dráždivě chřestících ozdob. Živočišné pohyby říkají, proč, kvůli čemu Holofernes ztratil hlavu. Ovšem inscenace stojí a padá s výkonem Heleny Čermákové v roli nejstarší Júdit. Čermáková je zkušená a velká herečka, jež sošným projevem, který lze respektovat, strhne kolegy i hlediště a přibližuje inscenaci kýžené rovnováze.
Zlínská Júdit znamená originální, sebevědomý a důležitý opus. Avšak přece jen - na diváka trochu zapomněla.
|
Rostislav Křivánek a Vladimír Franz: Júdit | |
| dramaturgická úprava | Lidmila Kraváková |
| režie a choreografie | Věra Herajtová |
| scéna | Jan Štěpánek |
| kostýmy | Jana Preková |
| Premiéra 8. května, psáno z reprízy 15. května | |
