Co vás přivedlo k myšlence uspořádat takový festival?
Vždy, když se účastním nějakého festivalu, máme se souborem málo času vidět práci ostatních divadel. Řekl jsem si proto, že by stálo za to udělat festival, na kterém dojde nejen k přehlídce představení, ale také ke vzájemnému propojení jednotlivých souborů. Tento festival by mohl být takovým odrazovým můstkem k další spolupráci.
Počítáte tedy s dalším ročníkem festivalu amatérských divadel?
Ano, chtěli bychom založit tradici. Soubory, kterým by se tento ročník zalíbil, by se pak mohly aktivně podílet na organizaci dalšího festivalu a pozvat si také své kamarády. To znamená, že by pak první část festivalu tvořily inscenace vycházející z dřívější spolupráce a druhou část by tvořila představení nově účinkujících souborů. Nemusela by vznikat pořád nová společná představení, ale mohly by to být alespoň společné dílny. To by mohlo postupem času vést k založení velké divadelní rodiny.
Nejste pouze hlavním iniciátorem myšlenky vedoucí k uspořádání festivalu, jste především režisér divadelních her. S jakými divadly spolupracujete?
Původně jsem začínal jako herec v loutkohereckém divadle v Brně. Brnu jsem zůstal věrný, ale začal jsem se věnovat režii a napsal jsem různé divadelní dramatizace. Spolupracuji hodně s brněnským divadlem Pro100r a s divadlem Lucerna z Prahy. Tyto dva soubory jsou také hlavními organizátory festivalu a já jsem byl jejich spojovací osou.
V týdenním předstihu, ale v rámci tohoto festivalu, mohli diváci vidět Havlovu hru Vernisáž. Tentokrát však hru nastudovalo Theatre San Martín de Caracas pod vaším režijním vedením. Jak se vám spolupracovalo s tímto divadlem?
Zpočátku jsme měli takový technický problém. Já totiž nemluvím španělsky natolik dobře, abych mohl celou hru režírovat ve španělštině. A oni zase všichni nerozuměli tak dobře anglicky. Nakonec se to však vyřešilo. Samotná práce s herci byla pro mě i pro ně novou zkušeností, protože venezuelská divadelní kultura je trochu odlišná. Oni jsou zvyklí a také velmi dobře umějí charakterizovat jednotlivé postavy. Jsou výborní, když mají hrát sólové výstupy. Když se však člověk chvíli dívá na takové představení, tak si za okamžik všimne, že je poskládané pouze ze sólových výstupů. Chybí tu pak kontakty mezi jednotlivými postavami, které se řeší zbytečnými monology. Takoví herci pak mají problém zároveň míchat kafe a říkat text a neumí ,přes to míchání kafe, demonstrovat svůj vztah k určitým věcem nebo událostem - to je u nás přece základní herecká abeceda. A o takových zjištěních by právě měla být ta spolupráce mezi divadelními soubory.
Jak vnímali venezuelští diváci myšlenku aktovky Vernisáž?
Tam i u nás je v podstatě obnovenou aktuálností, protože vypovídá o životě naplněném a vyplněném – vycpaném. Venezuelští lidé dobře pochopili působení vnějškovostí na lidi. Každý si určitě představil člověka, který na sebe neustále kupí hromadu nesmyslů - koupit si lepší auto než mají ostatní, oblékat se co nejmoderněji, vyzvednout si ty správné prášky na hubnutí a tak dále. Když se pak člověk snaží odstranit tento obal, tak by čekal, že uvnitř najde nějaké jádro. Jenže obal se loupe a loupe jako u cibule, až člověk zjistí, že to jsou jen slupky a to jádro tam není. To přece poznají lidé všude na světě.
