Věci se dějí skrytě, říká Slanina

Brno - Leo Bacon Slanina vydal u Ryšavého v Brně novou sbírku Tivoli. Křest se uskutečnil u příležitosti autorových 55. narozenin v půli března v brněnském HaDivadle. "Narodil jsem se tu, žiju tady a mám vztah k lidem, kteří tu působili přede mnou, kteří jsou moji vrstevníci i k těm, kteří jdou generačně po mně. Mám hluboký vztah i k místu samému a k řekám, které jím protékají. A stejně tak ke krajinám, které místo obklopují - obzvláště k soběšickým lesům a k Bílovicím. Znovu musím k městu samotnému: Uchvacují mě i ryze městské krajiny. Nejenom ty „útěšné" s ušlechtilým profilem Špilberku a Petrova, nýbrž i duch zohavených ulic pod nimi," řekl Slanina o Brnu.

Vaše poezie nepostrádá senzuální náboj. Přitom je doba, kdy povstávají školometští „inkousti" od svých kalamářů a svými rozskřípanými pery potírají v literatuře vše, co zavání člověčinou.

Mé psaní je vyjádřením i smyslné radosti, protože takový jsem a nejsou mi cizí silně živočišné touhy. Myslím si však, že i všeobecně je literatura pořád ještě spojena se životem jako pupeční šňůrou, jen je to vzájemné propojení trochu přiškrcené. Ani své působení na svět mimo sebe samu - říkejme tomu pro mě za mě třeba i společenské poslání - neztratila. Vše je pouze utlumeno a literatura vyčkává jakoby přikrčena u zdi a netýká se to jen nějakých „přizdisráčů". Podle mě patří i příběhy o intimním životě nosné rakety - jak o tom píše třeba John Barth - do literatury a jsou lidé, kteří to čtou a je jim přitom teplo u srdce a útulno a s odlidštěnými hrdiny - kterým protéká místo krve rourkami jakási pohonná směs - se cítí dobře. Proti gustu žádný dišputát… Také nesouhlasím s některými jízlivými kritiky, že se teď na sjezdech spisovatelů nic neděje. Věci se dějí skrytě a není vinou spisovatelů, že si toho media nejsou schopna všímat a novináři o tom nedovedou psát.

Jedna ze vznešených liberálních pověr - které nahradily vyprázdněné marxistické mýty - praví, že člověk přichází na svět svobodný.

Ano a toto je dokonce jeden z motorů civilizačního vývoje. Smířeny se svými úzkými mantinely dokáží žít jen ovce anebo lidé s mentalitou „Mouchy, sežerte si mě!" Už mimino pracuje na základě svého genetického vybavení na své svobodě. Morální anebo amorální kodex zabudovává do svého malého soukromého světa, který utvářejí dvě síly - vnitřní, zděděná a vnější, společenská. Vyvíjí se v průsečíku jich obou a je tedy determinováno hodně i zvenčí. Vyjádřeno zjednodušeně, nejde o nic jiného než o vzájemné doplňování principů pasivity a aktivity, jak to geniálně vyjádřili Číňané svou formulí ying a yang. Ještě k té morálce v našich podmínkách: i v této oblasti přešlo u člověka do genů víc než jsme si ochotni připustit. Není to výmluva kvůli nedostatku vlastní odpovědnosti, ale záleží opravdu na tom, pod jakou vrchností žili jeho předkové a samozřejmě pod jakou žije i on. Rozhoduje to o tom, jestli je schopen bojovat „s otevřeným hledím" a vzpřímeně anebo se uchýlí k typicky „českým" skrčkám a kličkám. Čelem proti zdi však může jít jenom beran anebo někdo, kdo ví, že zeď je pouze z perníku.

Patříte rovněž k chóru těch, co zapomínají, jak to všechno začalo?

LEO SLANINA:
Narozen 13. 3. 1946 v Brně, kde dosud žije. Publikovat začal v samizdatových sbornících Koruna. Do roku 1989 pracoval většinou manuálně, kupříkladu v brněnské Zbrojovce. V současnosti pobírá invalidní důchod. Časopisecky publikoval v Hostu do domu a v současném Hostu, v již zaniklých Iniciálách. První knížku Vnímání vydal v nakladatelství Zvláštní vydání (1994). Následovaly sbírky Baconovo Brno (Větrné mlýny, 1997), Syn žabího krále (Votobie, 2000), Tivoli (Ryšavý, 2001). Od roku 1998 členem Obce moravsko-slezských spisovatelů.

Doufám, že jen jednou v životě jsem byl tak naivní a šlapal jsem pěšky z haly ČKD na Václavské náměstí a v dešti zvonil klíči. Poslední komunistický generální ředitel, který nám stávku do poslední chvíle zakazoval, popadl najednou transparent s nápisem Chceme svobodu a mával jím před mým čibukem. Později jsem se dozvěděl, že jej to katapultovalo až na jakési ministerstvo. Tato zkušenost asi určila můj poměr k politice v této zemi. Domnívám se, že opoziční smlouva je rezavá pilka, se kterou se nedá uřezat ani troubel od fajfky. Pravdou však zůstane, že byla vynucena tvrdohlavostí politiků jako je třeba Ruml. Vždyť se kvůli jeho postoji tehdy všechno zadřelo a nebylo jiného východiska. Dnes se to interpretuje tendenčně a hodně se zamlčuje - stejně ostatně jako u problému České televize. Televize je nejdůležitějším médiem a rozhoduje o tom, kdo vyhraje volby. Proto se budou politické strany vždycky snažit svůj vliv v televizi si udržet anebo jej získat. A aby se o něj nebylo třeba dělit, spustí vždy strana, která ten vliv má, pokřik, že ti, co se k vlivu derou, ohrožují já nevím co či že jejich nejoblíbenějším jídlem jsou batolata na rožni a tak podobně. Možná by měl být volen nějaký státní intendant s rozsáhlými pravomocemi, který by se zodpovídal jen parlamentu a senátu. Ne ovšem takového druhu jako Jiří Hodač, který byl pro mě už předem odepsanou veličinou. I já jsem podepsal petici za jeho odchod.

Více informací se dočtete v zítřejším vydání jihomoravské přílohy MF DNES.

Brněnský básník Leo Bacon Slanina