Teprve z nich síla představivosti vytvoří plnokrevné vzpomínky. A účelem biografie je podle Brooka nahlédnout do tohoto spletence dojmů a zpětně z něj vydolovat pevnou strukturu.
Divadelní (i filmový) režisér a teoretik Brook tká z "nitek času" pestrý, složitý a inspirativní koberec svého "života v umění". Dopředu také varuje, že čtenář dychtící po senzacích může knihu rovnou odložit: nedočká se soukromých peripetií, intimit či klípků o celebritách, se kterými se autor během dlouhé tvůrčí dráhy setkal. Osobností, s nimiž se Brookova dráha protnula, nebylo málo: například Jeanne Moreauová, Salvador Dalí, Jean Genet, Lawrence Olivier či herec Paul Scofield, jehož si pamětníci pražského hostování Brookova divadla pamatují jako krále Leara.
Brook se rovněž varuje líčit pozlátko premiér - a to natolik důkladně, že i o mezinárodním úspěchu se shakespearovskými inscenacemi se dozvídáme vlastně mimochodem (tady přijde vhod převzaté, ale doplněné slovníkové heslo přiložené na konec svazku). Nitky času jsou především záznamem Brookovy snahy dopátrat se toho, co je divadlo a z jakých společných prakořenů pochází. Tento motor pohání Brookovu tvorbu. Právě proto se podrobnosti o jednotlivých inscenacích dozvídáme jen potud, pokud byly pro režisérovo hledání něčím podstatné.
Pro pozdějšího neúnavného experimentátora bylo určující šťastné dětství v rodině ruských emigrantů (ostatně jen z vůle imigračního úředníka se z původně Brykových, ve francouzské transkripci Brouckových, stali Brookovi). První fascinace divadlem, kde fantazii jitřilo zákulisí uzavřené dveřmi s nápisem Vstup zakázán, pocit závratě, když poprvé na oxfordských studiích řídil divadelní soubor.
A také první rozčarování poté, co se Brook začal etablovat. Stal se režisérem opery starosvětské Covent Graden, kde jej deprimoval škrobený řád, jemuž ještě ve 40. letech dominovaly malované dekorace. Tady začala klíčit Brookova touha rozbít hranice mezi režisérem coby diktujícím generálem a souborem jako poslušnou armádou.
Právě vztah k hercům se stal pro Brooka klíčovým: v anglickém systému, který herce najímá na jednotlivé inscenace, toužil vlastně po (německém a koneckonců i českém) ansámblovém herectví. Potenciál, jaký představuje živé tělo a myšlení, Brook plně pochopil při pařížském inscenování Genetova Balkonu.
Tehdy pro lepší přijetí na poslední chvíli vypustil jednu ze scén: "Hra měla jen vlažný úspěch a vyškrtnutí scény na celkovém dojmu nic nezměnilo: co mě trápilo nejvíc, bylo zklamání vyřazených herců, postávajících v zákulisí, a destrukce souboru, který jsme s takovou péčí a potěšením budovali. Jednou provždy jsem si uvědomil, že není pravda, že ve jménu úspěchu se musí obětovat všechno. Naopak, perfekcionismus je část arogance a bláznovství: nic není v divadelním představení důležitější než lidé, ze kterých je složeno." Brookovy snahy vyústily k založení CIRT, experimentálního studia v Paříži, kde působí dodnes.
K tomu, aby režisér a herci splynuli v "jeden v celek", bylo třeba mnoha setkání, experimentů, cest za civilizacemi minimálně poznamenanými západním myšlením a především vydatná dávka sebepoznání. Čtenář tuto Brookovu cestu může absolvovat a o některých pasážích lze s trochou nadsázky říci, že by z nich zručný editor mohl sestavit cosi jako duchovní příručku. Popis takového hledání se totiž táhne memoáry jako červená nit: od náhodného objevu útlého spisku duchovní literatury v Dalího chatce u moře po soustředěné celoživotní studium myslitele Georgese Gurdjieffa.
Střídmý obrazový doprovod v české edici Nitek času (originál vyšel roku 1998) vynahrazuje jmenný rejstřík, převzaté, avšak českou redakcí doplněné slovníkové heslo Peter Brook a především pak vynikající překlad Jitky Sloupové.
PETER BROOK - Nitky času
Memoáry. Přeložila Jitka Sloupová, rejstřík zpracovala Zdena Benešová, fotografie různí autoři. Divadelní ústav, Praha 2004, 225 stran, doporučená cena 250 korun.
 Režisér a spisovatel Peter Brook v televizním studiu (17. února 2003) |
