Její režisér Neil Jordan dostal Oscara za drama o teroristech z IRA Hra na pláč a v novince podle předlohy Pata McCabea zase sleduje irského transsexuála v Londýně
Obojí, krvavé prvky IRA i trýzeň sexuální orientace, se sice ve Snídani v Plutu vynořují, jenže tak mimovolně, že rozdíráním nehrozí. Až při odchodu z kina člověku dojde, že si jej podmanil film svou podstatou dost smutný, ovšem navenek velice zábavný.
Jistým způsobem se podobá slavné Amélii z Montmartru: je pohádkově snivý, rozmarně hravý a neobyčejně vtipný.
Vyprávění se člení do kapitol, což mu dodává vypravěčský nadhled vydatně podporovaný i jinými zcizovacími nápady. Některé jsou opravdu jedinečné: ptáci rozšafně komentují činy lidí, výstižné zkratky situací z dětství rychle charakterizují postavy, hrdinův „hříšný“ školní sloh je inscenován jako telenovela o nevinné služtičce a chlípném knězi v podání skvostného Liama Neesona.
Nicméně herecky snímku vládne Cillian Murphy, neustále jakoby sledující úkosem sebe sama, ať vystupuje v roli sentimentální slečny, nebo se při surovém výslechu vysmívá policistům do očí.
Hrdina se totiž směje, aby nebyl k smíchu, šaškuje, aby obstál ve společnosti navzdory své jinakosti. Když putuje s bizarní kapelou Mohawkové, v níž zkusí účinkovat jako „indiánská squaw“, dává nepřímo najevo, že celý svět kolem něj se chová mírně ulítle – proč by nemohl i on? Až panicky odmítá brát cokoli vážně; pak by musel plakat.
Jordan zručně udržuje kroniku reálného osudu v konkrétní době a místě na pokraji neskutečnosti. V Londýně, kde chce mladík najít nikdy nepoznanou matku, žije téměř pohádkou: živí se v zábavním parku pro děti pod maskou zvířátek, potká salonního kouzelníka, jehož nádherně hraje Stephen Rea.
A zapadá do vábivé spleti kabaretů, pochybných barů a „družstev lehkých holek“, kam si už nachází cestičku éra volné lásky za doprovodu dobové hudby od Dětí revoluce po Xanadu.
Škoda jen, že režisér se svého barvitého světa občas nemůže nabažit, takže kaleidoskop zážitků neúměrně nastavuje a zprvu účinné skoky z vteřiny štěstí k vteřině pádu, od jasu vtipu do černě smutku nabudou více méně mechanického rázu.
Ale jinak Snídaně na Plutu zosobňuje kouzelnou zbraň obraznosti proti nesnášenlivosti.
