Mladá žena sedí na zemi mezi hračkami a stavebnicí. Jednou rukou ťuká do notebooku, druhou se snaží zabavit tříletou dceru.
Už se zdá, že dítě usíná, jenže do pokoje vchází syn: "Co bude k večeři?" Malá Stela se dává do pláče. Ožívá i pes a zběsile štěká. Začíná zmatek.
Takhle píše Lucie Konečná seriál Ordinace v růžové zahradě, podle ankety Anno právě nejoblíbenější pořad televize.
Když tak člověk pozoruje životní styl scénáristek, skoro se nechce věřit tomu, že příběh v Ordinaci má hlavu a patu.
Čím to, že psaní seriálů ovládla právě generace žen mezi třicítkou a čtyřicítkou? Vždyť dříve byly doménou mužů, v sedmdesátých a osmdesátých letech jim kraloval Jaroslav Dietl. Jenže současné celosvětové trháky jako Sex ve městě či Ally McBealová už také vymyslely dámy. Trend, kterému se říká ženský seriál, dorazil i do Česka.
Autorky musí chrlit stále nové a nové díly, protože většina seriálů se píše a zároveň hned natáčí.
Jak podotýká kritička MF DNES Mirka Spáčilová, pokud autorky pomýšlejí na Velké Umění, řeší si to jinde než u současného seriálu - tam vítězí sledovanost.
V televizi před časem oslovili i spisovatelku Irenu Obermannovou. Nejdřív si pomyslela, že to musí být jednoduchá práce, ale zanedlouho litovala. Vymýšlet každý den kus příběhu, který by večer co večer přitáhl k obrazovce statisíce lidí, se ukázalo náročnější, než si představovala.
Svou zkušenost pak zvěčnila v románu Nezavěšujte se prosím. Většinového diváka, pro kterého měla tvořit, v něm pojmenovala jako Slepou bábu, která nemá přehnaně vysokou inteligenci a vlastně ani moc nevidí a neslyší, protože při sledování televize vaří, žehlí a telefonuje...
 |
Vaše žákyně, pane Dietle! | ||
Seznamte se se čtyřmi ženami, které dnes píší úspěšné televizní seriály. |
|||
 |
|||
