Přesné, úsporné a nepodbízivé výkony obou herců povýšily divácky vděčnou, absurdní a lehce efektní moralitu, v níž se šťastně ženatý muž, veleúspěšný newyorský architekt slavící padesátku, přizná k milostnému poměru s kozou.
Sžíravý a rány nemilosrdně drásající ironik Albee, autor klasiky Kdo se bojí Virginie Woolfové, Křehká rovnováha, Pobřeží či Tři velké ženy, ve své poslední hře až příliš "vaří z vody" a myslí na divácký smích.
Ovšem herectví Juraje Kukury, jenž by mohl právem nést přívlastek "slovenský Richard Burton", a Emílie Vášáryové už navždy uvízlo mezi vrcholné festivalové zážitky, které v minulosti obstarali Milan Lasica, Marián Labuda, Julius Satinský, Anna Šišková či Martin Huba.
Herce odhalí jen divadlo
Juraj Kukura, světoběžník a ředitel bratislavské Arény, v níž Albeeho nastudoval režisér Martin Čičvák, byl na hradecké divadelní fiestě poprvé.
"Máte tu velmi dobré publikum a to, že je tak dobré, je jistě důsledek zdejšího festivalu. Je to stále ta samá písnička: festival je od toho, aby se lidé naučili mít rádi kvalitní divadlo a ne lacinou zábavu. I na Slovensku máme problém, že lidé si zvykli chodit na herce, které znají z televize, a ne na samotné divadlo," říká herec známý z filmů Stíny horkého léta či Trhák, který stále pracovně pendluje mezi Bratislavou, Hamburkem a Prahou.
Podle něj tyto problémy vyřeší až další generace. "Jedině přes divadlo lidé mohou odhalit a opravdu poznat herce. U nás je to naopak, nejprve je díky televizi poznají a pak teprve na ně jdou do divadla. Bohužel. Sice to přineslo určitou kvalitu, ale není to běžné. Lidé mají chodit na divadlo, na příběhy, a ne na to, jestli má jejich oblíbenec obarvené vlasy a jak je vysoký," usmívá se sedmapadesátiletý Kukura.
Když chystal Albeeho, on i jeho jevištní partnerka prorokovali kusu, který se sice v USA stal hrou roku a získal Tony Awaard 2002, dvě tři reprízy a konec. Koza je však stále vyprodaná, Kukura i Vášáryová dostali za herecké výkony od kritiků cenu Doska 2003/2004.
"Je to hlavně zásluha režiséra a jsem rád, že je při tom i Emília. Koza je těžká hra. Když si ji přečtete, přijde vám velmi vtipná, skvěle se bavíte, ale když nad tím začnete přemýšlet, zjistíte, že je to obrovská tragédie. Diváci i postavy se sice smějí, ale pak zjistí, že na vlastním pohřbu. Je to totiž geniálně napsané a že to tak rezonuje u publika, je pro mě největší překvapení. Spíše jsme počítali s tím, že lidé budou odcházet uraženi. Nestalo se to, což je důkaz, že lidé jsou hladoví po náročnějších kusech a že mají dost plytkých příběhů, kde Janko má rád Zusku, ale Zuska nemá ráda Janka," usmívá se herec.
Od experimentů k jistotám
Festival, jehož rozjezdy bývají tradičně elegantní, postavil před Klicperovo divadlo prostornou krčmu, kde to už první večer hučelo jako o "bírfestu". První představení se odehrála jak v Besedě a v Divadle Drak, tak v open air programu ochotníků.
Festival také z mnohých Pražanů dělá hradecké patrioty, jedním z nejhrdějších je teatrolog a kritik Vladimír Just.
"Čekám, že letošní ročník půjde ve stejném rozptylu jako první den, kdy jsem od experimentální, sugestivní studiové verze Marlowowy Tragické historie o doktoru Faustovi přešel k panu Kukurovi a paní Vášáryové, což je naopak velmi divácké. Ke Koze mám však výhrady, mohla být kratší, neboť se v ní řeší stále jedno a totéž, ale hluboká poklona před herci. Umí si podržet dialog, pauzu, rytmus, jde o geniální výkon. Myslím, že Albee si je v této hře, která je na rozdíl od jeho starších a lepších věcí, jak se říká, inteligentní bulvár, ani nezaslouží. Je to naprosto hvězdná dvojice," chválí slovenské herce kritik, na jehož popud dramaturgie přehlídky pozvala -jako ukázku poctivého lidového divadla, které nic nepředstírá - nuselské Divadlo Na Fidlovačce.
"Těším se, že tu uvidím jak experimenty, které nejdou na jistotu, tak i jasné, ale solidní divácké tutovky třeba s Eliškou Balzerovou, která na Fidlovačce chytla druhou hereckou mízu. Dokonce mám uvádět V podkroví besedu s panem Töpferem, a to se mi nelíbí. Já neumím zpovídat, jsem rozpovídaný člověk. Položím otázku a sám si ji zodpovím a ještě dvakrát si do ní skočím. Možná to bude katastrofa, nejsem Lenka Jaklová, která to s hosty V podkroví umí," usmívá se kritik, který velmi kvituje letošní účast tří inscenací ruského režiséra Sergeje Fedotova.
Hlava klasika od Preclíka
"Jedné noci puberta překvapila Huberta...," zpíval na letní scéně klasik českého absurdního humoru, textař a básník Jan Vodňanský s typickou dikcí, nadšením i hrou na šíleného psychiatra a geniálního pacienta v jedné osobě.
Recitoval básně, nové i ty starší, které uváděl už v legendární dvojici s Petrem Skoumalem, zpíval i přednášel, tentokrát o Stalinově pomníku. Bohužel neměl s sebou živého pianistu, ale halfplayback, což chvílemi znělo jako laciné karaoke.
"Mám rád festivaly, které jsou málo snobské, jako je ten hradecký. Je tu spousta mladých lidí, velmi příjemné publikum, které reagovalo bezprostředně. Vstupovali do mých písní výkřiky i rytmickým tleskáním. Takový druh publika i festivalu mám rád - když si nehraje na něco, co není," říká po koncertě Vodňanský.
Jeho účast vychází z festivalové výstavy Portrét jako krajina duše, na níž sochař Vladimír Preclík představuje jak proslulé busty tvůrců České avantgardy z let 1958 až 1961, tak portréty současných osobností české kultury. V ní je Vodňanský jako Mefisto vedle Zdeňka Svěráka, Jiřího Stivína či Ladislava Smoljaka.
"Seděl jsem panu Preclíkovi v ateliéru modelem a byl jsem si stále víc a víc podobný. Najednou se však stalo, že jsem si přestával být podoben, on mi však vysvětlil, že nemůže udělat realistickou bustu, že potřebuje svoji vnitřní nadsázku, proto ze mne udělal těmi růžky Mefista. Prý ho ve mně viděl už dávno, ještě když na nás v 60. letech chodil do Činoherního klubu. Je to jeho vnitřní vidění mojí bytosti. Když se podíváte na hlavy mých kolegů, u každé je nějaká nadsázka, která tu kterou osobnost ještě více podtrhne," vysvětluje komik.
