Ve štědrovečerním Kouzelníku Žitovi i ve svatoštěpánském příběhu O zakletém králi a odvážném Martinovi totiž princezna ještě před svatbou přespala v chudé chýši svého nápadníka. Ovšem vždy ve vší počestnosti, přičemž v obou případech na mravnost dohlížela bylinkářka: u českého chasníka jeho babička, u slovenského maminka, ale jinak stejně bdělá záruka, že každý setrvá ve své komůrce.
Kouzelník Žito (50 %)
Ze začarovaného kruhu povolujícího vánoční pohádce minimum modernosti tedy vzešly znovu jen standardní zapomenutelné kusovky, dosazující do věčného obrazce mladé páry a čáry máry. Z Kouzelníka Žita se vyklubal napůl Fanfán Tulipán, napůl samozvaný soudce smrtelnických hříšků, což bylo na jeho charakteru jediného spravedlivého vlastně nejzajímavější. Paradoxně více bavila první část bez jednotvárného kouzlení, zato s prostředím vojenské služby.
Nad pitvořivou pekelnickou dvojicí herecky vítězil Bolek Polívka coby jejich šéf Lucifer a překvapivě drsné výjevy v čele s paličskou pomstou zas uhlazovaly neústrojné popěvky jakoby z umělého světa divadelních muzikálů. Nadále platí, že mladistvé filmové písničky Šíleně smutné princezny i jiskřivé milostné soupeření Anděla Páně jsou daleko modernější, aniž by se malí diváci museli vykázat za dveře.
O zakletém králi a odvážném Martinovi (55 %)
Slovensko-česká koprodukce vsadila na vcelku nevtíravou osvětu v podobě slepého hrdiny, ovšem jinak zase pracovala se starou šablonou včetně zlého černokněžníka na postu královského rádce a s kletbou, která vyrobí zkamenělý komparz. Na rozdíl od „letního“ Kouzelníka Žita dýchal dobový lidový skanzen přiléhavější zimní náladou a ve skalních soutěskách se akční prvky vyjímaly lépe než na lukách, jenže zase tvůrci přidávali temnotu na úkor humoru a hlavně chytili očividnou nákazu ruským Mrazíkem včetně téměř doslovné ježibaby.
Vodníkova princezna (60 %)
Vedle obou výpravných novinek pro sváteční večery měla pohádka natočená ve znakovém jazyce méně atraktivní vysílací čas, pouze půlhodinový rozměr, chudší výpravu – a přesto svým způsobem potěšila nejvíce. Ne pro bohulibý účel ani proto, že nutně přepjatou gestikulaci určenou neslyšícím šikovně zastřel solidní dabing, ale protože byla ve své prostinké zápletce tak příjemně neromantická, dokonce lehce cynická.
Žádná velká láska, kouzla ani protivenství: zkrátka pro záchranu skomírající živnosti bylo třeba líného vodníka vhodně oženit, takže ke slovu přišla prozaická ženská lest a dokonce starosvětská postava dohazovačky coby protipól bylinkářek léčících pohádky unylou mravopočestností.
