Françoise Arnoulová a Gilbert Bécaud ve filmu Země, odkud přicházím

Françoise Arnoulová a Gilbert Bécaud ve filmu Země, odkud přicházím | foto: © NBC Universal

Země, odkud přicházím, to je sníh, romantika a vánoční poezie

  • 3
Ježíšek! vydechnou dvoje dětská ústa a rozzářené oči malé Sophie a jejího bratra Michela se upřou na tmavovlasého a tmavookého mladíka, který vypadne z komína do nepříliš vábné místnosti. Je Štědrý den. Film Země, odkud přicházím diktuje vánoční náladu už po generace.

Gilbert Bécaud ve snímku Země, odkud přicházím samozřejmě ani náhodou nevypadá jako korpulentní Pere Noël s mohutnými bílými vousy, který francouzským dětem přináší dárky. Však také mladík sourozence upozorní, že je jen poručík Ježíškovy armády. Hned je do ní angažuje: Michela jako desátníka, Sophii jako markytánku a poté, co přísahají věrnost, jim uloží první úkol – zjistit, kdy jede autobus do Grenoblu. A v kostele, kde dětský sbor zpívá vánoční písně, kněz jen nevěřícně vrtí hlavou, když ho pozoruje, jak imaginárním telefonem hovoří se svým „šéfem“...

Dones jí toho člověka

Ano, to je francouzský film, který mě provázel částí pubertálních let. Zápletka není nijak původní, je postavena na dvojnících, synkovi z bohaté rodiny Erikovi a klavíristovi Julienovi, které představuje s bravurou a šarmem sobě vlastním slavný francouzský šansoniér Gilbert Bécaud. Eric se na útěku před gorilami strýce Ludovika (pletu se, nebo v jeho úniku z domova hrál roli i nějaký menší bankovní podvod?) dostane do městečka Saint Parfait – cosi jako Svatá dokonalost. Všichni ho tu znají, dávají se s ním do řeči, on nepoznává nikoho. Pochopí, když nahlédne do místního hostince: na piano tam hraje jeho dvojník Julien. Pianista miluje rusovlasou servírku Marinettu, ale je příliš nesmělý, lásku jí dává najevo jen květinami, které jí klade na okno. A to je v kostce všechno.

Ta kostka je ovšem obalena kouzlem poezie, romantikou, nadsázkou, humorem tu něžným, tu až bláznivým, spoustou sněhu a krásnými Bécaudovými písněmi. Realita se prolíná s až pohádkovou vánoční atmosférou a některé momenty navždy utkví v paměti. Kromě těch popsaných v úvodu třeba Eric utíkající přes zasněžené kopce. Zuřivý výraz strýce Ludovika. Facka, kterou uštědří krásná Marinette, představovaná křehkou Françoise Arnoulovou, floutkovi, jenž jí v hostinci strhl sukni. Tatáž Marinette v nádherné bílé róbě od Diora. A Sophiina a Michelova prosba: „Milý Ježíšku, nezapomeň na naši sestru Marinette a dones jí toho člověka s protěží.“ S Erikovou pomocí to Ježíšek nakonec zvládne. Jen těch sourozenců v lehkém odění uprostřed závějí je člověku trochu líto.

Víc vám o ní nepovím

Film Země, odkud přicházím natočil slavný režisér Marcel Carné, na scénáři se podílel další proslulý muž, dramatik Marcel Achard, člen Francouzské akademie. Snímek měl premiéru těsně před Vánocemi 1956 a dobová kritika k němu nebyla moc laskavá, vyčítala mu naivitu až kýčovitost – ostatně, francouzská Wikipedia o něm píše jako o „spíše zapomenutém“. Jak kde – Česká televize ho uváděla nejednou a na internetu lze najít řadu hlasů diváků, kteří by si tu podívanou rádi zopakovali. Nepřízeň pravděpodobně vyplývala ze srovnání s jinými, spíše psychologickými Carného díly, na nichž spolupracoval s básníkem Jacquesem Prévertem – Nábřeží mlh, Den začíná či Děti ráje. Po filmu Země, odkud přicházím vytvořil Carné několik dalších snímků včetně výtečných Vrahů pořádku (1971), do nichž angažoval další šansoniérskou hvězdu Jacquesa Brela.

A Gilbert Bécaud? Zůstaly po něm desítky skvostných písní – Nathalie, Podívej, kvete růže, Když umírá básník, A nyní... A samozřejmě ta ústřední z Carného filmu, k níž napsal český text Zdeněk Borovec: Já zdáli přicházím, / z té země dětských přání. / Víc vám o ní nepovím, / zem, z které přicházím / je mým tajemstvím.

Do oné země se Eric vrátil a zanechal po sobě nostalgickou touhu.