Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vánoce Vlastimila Brodského

  15:29aktualizováno  15:29
Vlastimil Brodský se narodil se 15. prosince 1920. V letech 1939 až 1941 byl žákem herecké školy E. F. Buriana, nejprve hrál v malých pražských avantgardních scénách a v Divadle E. F. Buriana. V roce 1948 se stal členem Divadla na Vinohradech, kde hrál až do roku 1990. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1946, a především v šedesátých letech natočil hodně snímků (Bílá paní, Rozmarné léto, Farářův konec, Všichni dobří rodáci, Světáci). Stal se jedním z našich nejpopulárnějších filmových herců vůbec.

Naposledy hrál společně se Stanislavem Zindulkou a Stellou Zázvorkovou ve filmu Babí léto. Hodně spolupracoval i s rozhlasem, kde mimo jiné vyprávěl pohádky na dobrou noc Hajaja, a s televizí. Má dvě děti, syna Marka a dceru Terezu, jejíž maminkou je Jana Brejchová.

Jaké byly první Vánoce, na které si vzpomínáte?
Vzpomínám si na Vánoce svého dětství, které pro mě byly vždycky strašně posvátným obdobím tím ceremonielem, který maminka, původem z Valašska, zachovávala. Takže jsme lili olovo a pouštěli lodičky ze skořápek z vlašských ořechů. Bylo to obřadné a velice sugestivní. Já jsem byl prcek nedovyvinutej, takže pro mě to bylo dvojnásob vzrušující.

Kdy jste začal tušit, že to s Ježíškem není jen tak?
Bylo mi mezi pěti a šesti. Důvěru v existenci svatých pak definitivně nabourala škola a informace, které jsme si se spolužáky vyměňovali.

Jaké jste dostával dárečky?
Ale celé to období bylo velmi chutné a mně to chutnalo dvojnásob, protože jsem byl z dobře situované rodiny. Vzpomínám si, že jsem dostal dokonce elektrický vláček. Vrstevníci mi ho záviděli. Byl jsem vůbec člověk, tenkrát vlastně ještě človík, který vzbuzoval závist - bydleli jsme totiž v Ostravě, kde byla spousta chudých a nezaměstnaných. Rodiny mých spolužáků měly třeba šest set korun měsíčně. Já jsem si s nimi ve škole měnil svačiny, třeba banán jsem vyměnil za suchý chleba, který pro mě byl vzácný. Ale tatínek brzy zchudnul, takže pak jsem zase záviděl já spolužákům. Ale vy jste se ptala na dárečky... Vzpomínám na knížku o skřítečkovi Kulihráškovi, kterého mi později připomněl Hajaja. Kulihrášek byl můj kamarád, představoval jsem si, že existuje doopravdy, chodil jsem s ním spát.

Mívali jste vždycky stromeček?
Samozřejmě, to by maminčin valašský tradicionalismus nedovolil, abychom neměli stromeček. Vždycky byl opravdický, protože umělé tenkrát ještě neexistovaly. Maminka dodržovala všechny tradice. Tatínek vždycky přelepoval klíčovou dírku do pokoje, kde se odehrávala ta kouzla. Byl hrozně hodnej, o Štědrém večeru měl vždycky trochu sadistické sklony - jedl totiž tu rybu strašně pomalu připadalo mi, že je to nekonečné. Dodnes jsem přesvědčený, že to dělal schválně.

To dělají všichni tatínkové. Scházeli jste se v širší rodině, nebo jenom s rodiči?
Ne, byli jsme dost pro sebe, já byl navíc jedináček, takže jsme se scházeli jenom ve třech. Nicméně maminka tíhla ke svému rodnému Valašsku, takže jsme tam trávili dost času. Měl jsem tam svá přátelství i první dětské lásky. A jezdili jsme tam i na Vánoce. Na Štědrý den jsme byli doma, ale pak jsme sedli na vlak a uháněli do Rokytnice u Vsetína k maminčině rodině. Usínal jsem tam v malém pokojíčku a přes sklo dveří viděl siluety rodičů a tetiček a babičky, slyšel, jak si povídají, a bylo mi hezky. Byl to totální pocit bezpečí, který jsem pak už nikdy neměl. Bylo to strašně krásné a je smutné, že postupem času člověk o tu krásu přichází.

Změnily se pro vás svátky, když vypukla válka?
I za války se pro nás Vánoce odehrávaly na Valašsku, kde bylo možné sehnat přece jenom víc jídla než v Praze. Maminka tam měla známého řezníka, který prodával koninu, nic jiného se asi nedalo sehnat. Na Štědrý den jsme se postili a jedli jen vařené hovězí, i když to bylo spíš to koňské, a k tomu jablečný křen. Maminka do něj dávala strouhanku a nemusím říkat, že od té doby mi nikdy nikdo neudělal jablečný křen tak jako ona.

Jaké byly vaše první Vánoce bez rodiny?
Bylo to v prvních letech, kdy jsem byl u divadla. Náš ústav, tedy Vinohradské divadlo, se tehdy stal Divadlem československé lidové armády. Dodnes lituju, že jsem tam i za těchto okolností setrval. A dostávali jsme za úkol zájezdy k posádkám. Jeden takový se uskutečnil i na Vánoce, i když bylo naprosto marné těm unaveným vojákům něco recitovat a trochu je rozveselit, ti nás asi ani nevnímali. Na druhou stranu jsem tam byl se svou tehdejší láskou Jiřinkou Jiráskovou, tak to nebyl zase tak promarněný a nepříjemný čas. Byla to hovadina, ale ve své naivitě a hlouposti jsem to považoval za službu lidu. S vývojem politiky mě to brzy přešlo. Dodnes se kaju.

Nebyla to jednoduchá doba...
Teď odbočíme strašně od tématu. Ale bylo to brzy po válce, a cokoliv přicházelo odjinud, nám přinášelo naději. Že je to jinak, jsme pochopili až po procesech. Nemůžu nic jiného než se kát.

Jak vzpomínáte na svátky se svou vlastní rodinou, se svými dětmi?
Od té doby, co jsem se zaprodal ženitbě, byly naše svátky dělené na dva až tři dny. Neměl jsem moc peněz, na dárky jsem šetřil celý rok. Moje maminka měla velkou zálibu v cestování, takže jsem jí kupříkladu vyráběl ze všech svých cest, kde jsem i fotografoval, jakési cestovní deníky  a dával jí je v takových těch deskách se šňůrkama k Vánocům. Myslel jsem si, že je to vtipně napsané, ale když to čtu teď po letech, tak ani ne.

Jaké dárky jste dával svým dětem?
To bylo trochu složitější, protože rodin jsem měl víc, a ne vždy v nich vládl soulad. Ale nemyslím si, že bych děti zanedbával. Takže když se objevila první anglická autíčka, dovezl jsem je synovi k Vánocům. Ale chyběla tam taková nějaká vřelost. Ten vztah byl vždycky trochu formální - proti mé vůli i jejich. Je to asi tím, že jsem opouštěl jejich maminky nebo jimi byl opouštěn. A na Vánocích je přece jen nejkrásnější vzájemná láska.

Dávaly děti dárky vám?
Samozřejmě. Nejraději vzpomínám na ty, které samy vyrobily. Obě děti totiž měly dar nádherně malovat. Synovi Markovi to zůstalo doteď, zrovna si u mě nechal jeden obraz a támhle visí pár dalších. I Terezka byla strašně talentovaná. Mám jejich výtvory dodnes poschovávané. Teď to mají těžké, když je vám osmdesát, už toho tolik nepotřebujete. K osmdesátinám mi například darovali hodinky, kterých si moc vážím, protože mi chtěli dát něco z lásky a zároveň něco trvalého. Ale do hrobu asi půjdu ověšený hodinkami.

Máte dvě vnoučata, co dostanete od nich?
Nechám se překvapit. Vnučce Báře je už šestnáct, vypadá na osmnáct a je to pěkná baba. Samuelovi bude v lednu šest, je to hloubavý chlapeček, se kterým řešíme spoustu vážných věcí, když jsme spolu.

Jak budete trávit letošní Vánoce?
Mám šuplík, do kterého si celý rok dávám dárky pro své blízké i kamarády. Trvá to, než obejdu všechny své rodiny a rodiny svých dětí, protože jak už jsem říkal, měl jsem jich víc a taky můj syn se oženil už několikrát. Všechny ty rodiny včetně té, která do sedmi let vychovávala naši Terezku, protože my se ženou jsme strašně pracovali, bych tedy měl navštívit. K tomu ještě moje rodina a nějaké ty hrozně důležité vztahy, takže pár partají navštívím. Naštěstí se mezi všemi těmi lidmi určitě najde někdo, kdo mi udělá můj valašský bramborový salát: brambory, cibule a olej.

Vlastimil Brodský
O Vánocích

Ve vztahu k Vánocům nejsem asi dost sentimentální. Vždycky se na ně těším, ale zdá se mi, že pohnutkou té těšivé nedočkavosti je vlastně můj egocentrismus. Velice rád totiž dávám dárky. S rozvážkou začínám už před polednem a do Štědrého večera najezdím hodně kilometrů.
Je pravda, že to dělám proto, abych udělal radost jiným. Ale je také pravda, že ta radost jiných působí radost mně. Často daleko větší, než oni mají z mého dárku. Takže tuhle vánoční akci podnikám pro vlastní potěšení. Je v tom hodně sobeckosti, a přitom si všichni obdarovaní myslí, že jsem hodný člověk. Tím vlastně profituji. Získávám oblibu. Zvýhodňuji své postavení v kruhu svých blízkých. I z toho mám radost. A potom, Vánoce nevoní jen hořícími svíčkami, smaženým kaprem a kouřením vznícených záclon.
Voní domovem. Kontaktem. Pozitivním mezilidským vztahem, jak se teď pracně učíme říkat místo láskou k bližnímu svému. V Hubačově Staré dobré kapele hovoří postava Hermíny o svém muži Dolfim takto: "On si myslí, že má domov tam, kde si zrovna sedne. To je omyl, Dolfi! Domov máš tam, kde tě čeká žena a každý měsíc inkaso!"
Domov k Vánocům patří jako Vánoce patří k domovu!
Jelikož mě doma čeká kromě Huga jenom inkaso, rozvážím o Štědrém dnu dárky a hledám a nalézám ty... no... jak se to řekne... no... jo, už to mám, pozitivní mezilidské vztahy! Domov! To je prostě někdo, o kom vím, že mě má docela rád. A tak mu chci dárkem udělat radost, abych radost měl i já. No vidíte!  Vždycky mi z toho vychází, že jsem sice hodný člověk, ale v podstatě pěkný prevít, sobec a egocentrik.
Ve vztahu k Vánocům nejsem asi dost sentimentální.
(1988, otištěno v knize Drobečky z půjčovny duší)

Vlastimil Brodský se svou partnerkou degustovali značkové moravské víno.

Autor:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Další z rubriky

Slovácko sa opět nesúdí. Nabídne skleničku vína a trochu melancholie

Milena Steinmasslová a Jozef Kroner v seriálu Slovácko sa nesúdí (1984)

Ústřední postava Divadelního spolku Kašpar Jakub Špalek má chalupu v Němčičkách na Slovácku. A právě na tomto místě,...

Stašové ABC sluší. S komercí soupeřit nechci, říká šéf Městských divadel

Daniel Přibyl v minulosti vedl Novou Scénu Národního divadla a Městské divadlo...

Nekonfliktní repertoár přenecháme soukromým scénám, slibuje ředitel Městských divadel pražských Daniel Přibyl. Pod jeho...

Cirkus 20. století veze Rudé brigády, srpen 68 i rozhlasovou Válku světů

Záběr z představení 8, které Divadlo Continuo hraje na poli u Švestkového dvora.

Ač plánovanou premiéru spláchla a odnesla bouře, zve až do středy jihočeské Divadlo Continuo na svůj Švestkový dvůr, v...

Najdete na iDNES.cz